Osobnost a zvládání zátěžových situací

Mgr. Martin Kosek, MBA

OSOBNOST A NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE. TECHNIKY ZVLÁDÁNÍ NÁROČNÝCH ŽIVOTNÍCH SITUACÍ.

OSOBNOST
RELATIVNĚ STABILNÍ SYSTÉM, KOMPLEX VZÁJEMNĚ PROPOJENÝCH SOMATICKÝCH A PSYCHICKÝCH FUNKCÍ, KTERÝ DETERMINUJE PROŽÍVÁNÍ, UVAŽOVÁNÍ A CHOVÁNÍ JEDINCE, A Z TOHO VYPLÝVAJÍCÍC JEHO VZTAH S PROSTŘEDÍM. Vágnerová (2007)

ZÁTĚŽOVÁ SITUACE
SITUACE, KTERÁ U DANÉHO JEDINCE VYVOLÁVÁ STAV NADMĚRNÉHO ZATÍŽENÍ NEBO OHROŽENÍ, SPOJENÉHO S ÚBYTKEM USPOKOJENÍ, OHROŽUJÍCÍ JEHO CELKOVOU TĚLESNOU I DUŠEVNÍ POHODU. Vágnerová (2007)

Může se jednat o mnohé situace - pro člověka má různá situace různý subjektivní význam a může vyvolat rozmanité reakce. Hodnocení zátěžové situace zahrnuje jak kognitivní, tak emoční složku. City jsou součástí hodnocení mnoha situací, zejména těch, které se nějak vymykají běžnému standardu, resp. očekávání. Negativní emoce signalizují, že jde o zátěžovou situaci, která se tudíž jeví jako nepříjemná a ohrožující.

Výsledné řešení závisí na tom, jaký přístup bude převažovat:

1. Zátěž může být zpracována jako VÝZVA: jako podnět stimulující úsilí zaměřené na její zvládnutí. Její obtížnost a náročnost se může stát podnětem k aktivitě, zaměřené na překonání aktuálních potíží, může navodit pozitivní emoce, které umožňují dosažení většího výkonu. Pokud je výsledek uspokojivý, posílí jeho sebejistotu a sebevědomí.
2. Zátěž může stimulovat POTŘEBU OBRANY A ÚNIKU: jestliže člověk považuje určitou zátěž za nezvládnutelnou, bude na ni reagovat spíše nějakým únikovým jednáním. V tomto případě není důležité, zda má skutečně omezené možnosti nebo jen nízkou sebedůvěru. Takové defenzivní jednání ovlivní i jeho sebehodnocení, zejména pokud by bylo opakované. Nejen selhání, ale i rezignace na řešení může dále zhoršovat sebedůvěru. Pocit nezvládnuté zátěže navozuje negativní emoční odezvu, která ovlivňuje celkovou výkonnost a mění jeho postoj.

Obecná míra odolnosti vůči zátěžovým situacím = frustrační tolerance - novější literatura hovoří užívá termín hardiness (tvrdost; vyjádření stupně odolnosti) nebo resilience (houževnatost a nezdolnost; schopnost odolávat v průběhu času.

→ celkově jde o komplex PROTEKTIVNÍCH FAKTORŮ, které pomáhají zvládnout nepříznivé události a přečkat je při zachované duševní rovnováze. Jedná se o schopnost vyrovnat se s náročnou životní situací bez nepřiměřených, maladaptivních reakcí - tj. obráceně: využít všech pozitivních možností, vynakládat úsilí na překování obtíží s dostatečnou sebedůvěrou v možnost najít přijatelné řešení.

Pro člověka je z pohledu projektivních faktorů důležité zejména:

• JAK SITUACI HODNOTÍ A INTERPRETUJE JEJÍ VÝZNAM
• JAKÁ JE JEHO EMOČNÍ REAKCE (pokračuje v pozitivním ladění, nebo negace)
• ZDA DOKÁŽE UDRŽET KONTROLU NAD SITUACÍ ("dokážu to")
• ZDE JEJ SITUACE AKTIVIZUJE K HLEDÁNÍ ÚČELNÝCH ZPŮSOBŮ ŘEŠENÍ
• ZDA JE FLEXIBILNÍ A DOVEDE ZAPOMENOUT NA NEPŘÍJEMNÉ ZÁŽITKY
• ZDALI JE SCHOPEN VYUŽÍT VŠECH POZITIVNÍCH PODNĚTŮ, JE SCHOPEN UDRŽET SOCIÁLNÍ KONTAKTY A PŘIJMOUT NABÍZENOU POMOC A SCHOPNOST KOMUNIKOVAT O PROBLÉMU

Podpořit zvládání náročných životních situacích mohou i OSOBNOSTNÍ VLASTNOSTI:

• Svědomitost
• Systematičnost
• Vnitřní kontrola
• Ochota přijmout novou zkušenost
• Flexibilita
• Otevřenost ke světu
• Extraverze
• Emoční stabilita
• Převaha optimismu
• Citlivá asertivita

Jako jeden z významných faktorů, který může napomoci zvládnutí náročné životní situace je SOCIÁLNÍ OPORA (PODPORA).

ZPŮSOBY ZVLÁDÁNÍ ZÁTĚŽOVÝCH SITUACÍ
Způsoby lze rozdělit na vědomé a nevědomé, respektive neuvědomované. Nelze však říci, že existuje jasná hranice mezi nimi, spíše se oba způsoby doplňují a navzájem prolínají.

COPING, tj. zvládání = vědomá volba určité strategie. Tato volba je závislá na hodnocení na hodnocení dané situace i na posouzení vlastních možností. Z toho vyplývá zaměření na určitý cíl, na dosažení pozitivní změny nebo alespoň smíření s tím, co nelze změnit.

Cíl COPINGU: zlepšení celkové osobní bilance. Preference určité strategie závisí na vrozených dispozicích, osobnostních vlastnostech, ale i na zkušenostech s jejich efektivitou.
Lze rozlišit dvě varianty COPINGU:

1. COPING ZAMĚŘENÝ NA ŘEŠENÍ PROBLÉMU vychází z představy, že problém je možné řešit a že jedinec takového cíle může dosáhnout. Pokud člověk přijme tento postoj, obvykle zátěž lépe zvládne. Projevy: zvýšení aktivační úrovně, navozením pozitivních emocí, tj. celková připravenost. Člověk nemusí danou situaci zvládat sám, i zde platí, že sociální opora může být velmi přínosná.
2. COPING ZAMĚŘENÝ NA UDRŽENÍ PŘIJATELNÉ SUBJEKTIVNÍ POHODY vychází z představy, že problém není možné řešit, a proto je nutné k němu přistupovat jinak, např. se s ním smířit. Např.: úmrtí blízké osoby nezměníme, je třeba se s tím naučit žít. Vzdání se toho, co je nedosažitelné, vede k vyrovnání, protože teprve pak lze hledat jiné uspokojení či smysl života.

OBRANNÉ REAKCE (EGO-OBRANNÉ MECHANISMY), které nejsou plně uvědomované. Jednotlivé obranné reakce se liší mírou zkreslení skutečnosti a způsobem, jakým člověk s touto informací naloží, tj. jaký k ní zaujme postoj, jak se bude v důsledku toho chovat. Obranné reakce mohou být velmi užitečné, umožňují člověku získat čas i energii potřebné k nalezení účelnějšího řešení. Určité riziko spočívá v tom, že toho ani později nemusí být schopen a obranné mechanismy celou jeho osobnost zahltí.

Varianty ego-obranných mechanismů:

1. POPŘENÍ: člověk přijímá jen takové informace, které nejsou ohrožující
2. POTLAČENÍ A VYTĚSNĚNÍ: zbavení se myšlenek, které jsou subjektivně nepříjemné - potlačení nemusí vést k přesunu určitého obsahu z vědomí, zatímco vytěsnění ano. Vytěsněné obsahy vědomí se projevují i nadále, ale již zastřené, pozměněné a tudíž nevyvolávají intenzivní pocity ohrožení
3. RACIONALIZACE: člověk si zátěžovou situaci vysvětlí "zdánlivě" logickým přehodnocením - např. vlastní neúspěch ve škole budeme odůvodňovat neschopností učitelů
4. SUBLIMACE: transformace (přenesení) z nedostupného způsobu uspokojení v jiný, který dostupný je. Např. neuspokojovanou sexuální potřebu přesuneme do umělecké činnosti
5. REGRESE: návrat, respektive únik na předcházející vývojovou úroveň - tj. vývoje nižší forma chování (např. 12tileté dítě se začne pomočovat)
6. IDENTIFIKACE: pokus o posílení vlastní hodnoty ztotožněním s někým, koho lze obdivovat - jedinec si začne připisovat žádoucí vlastnosti a úspěchy takové osoby či skupiny - identifikace posiluje sebevědomí a brání tak pocitům méněcennosti - může však být výrazem přechodné či zásadnější neschopnosti vytvořit si přiměřenou individuální identitu. Důsledky takové identifikace nemusí být vždycky pozitivní.
7. SUBSTITUCE: znamená náhradu jednoho nedosažitelného uspokojení jiným, které se jeví dostupnějším - např. člověk, který nezískal vysněné pracovní místo si zvolí jiné, avšak podobné.
8. PROJEKCE: druhým lidem přisuzujeme své vlastní obavy či názory (např. výrok: "Všichni lidé kradou; nebo: Všichni lidé jsou v podstatě sraby".
9. REZIGNACE: obvykle reakce na dlouhodobou zátěžovou situaci, člověk se předem vzdává, protože nevěří, že by bylo možné situaci zvládnout. Vyjadřuje bezmocnost, positivu a apatii. Obranný efekt spočívá v tom, že když někdo nic pozitivního neočekává, nemůže být zklamán.

POUŽITÁ LITERATURA
VÁGNEROVÁ, Marie. Základy psychologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 356 s. ISBN 978-80-246-0841-9.