Teorie sociálních systémů

Mgr. Martin Kosek, MBA

Pár poznámek k teorii sociálních systémů v pracích Talcotta Parsonse a Niklase Luhmanna.

SOCIÁLNÍ SYSTÉMY V PRACÍCH TOLCOTTA PARSONSE A NIKLASE LUHMANNA

Talcott Parsons (1902 - 1979), americký sociolog, profesor na Harvardské univerzitě.

Jeden z představitelů teorie KONSENZU, která je založena na předpokladu, že SOCIÁLNÍ ŘÁD JE VE SPOLEČNOSTI ZAJIŠTĚN NA ZÁKLADĚ MINIMÁLNÍHO SOUHLASU, KONSENZU OHLEDNĚ ZÁKLADNÍCH HODNOT.

Napsal díla: Teorie sociálního jednání (The Structure of Social Action, 1937) a Sociální systémy (The Social Systém, 1951).

Východiskem Parsonsova učení je konstatování, že sociální systém má určité systémové potřeby, které musí být uspokojeny, má-li systém v prostředí přetrvat. Sociologie pak zkoumá sociální struktury, které tyto potřeby uspokojují.

Celou skutečnost lze přirovnat k organizmu: "Pokud vše v organismu funguje tak jak má, tedy hovoříme o nějakém normálním, respektive zdravém stavu, dochází k vzájemnému bezproblémovému fungování všech orgánů. Ve společnosti existuje určitý normální, rovnovážný stav, kdy všechny části systému jsou funkčně provázány a plní své poslání. Všechny ostatní stavy pak považujeme za patologické.

Centrální úlohu v každé společnosti hrají hodnoty, které jsou sdíleny jejími členky a které orientují jejich jednání s potřebami systému.

Parsons vychází z pojmů sociální jednání a sociální systém.

SOCIÁLNÍ JEDNÁNÍ: lidé jednají vždy v určité sociální situaci. Jednání se vyznačuje tím, že jednající sleduje určitý cíl - účel. Je třeba si uvědomit, že průběh jednání se děje v reálném prostředí, v sociální situaci, která je vymezena normativně, tzn.: že je určena pravidly, která jsou pro jednání závazná. Pokud chceme analyzovat společnost, měli bychom rozpoznat souvislosti mezi hodnotami, normami a lidským jednání.

SOCIÁLNÍ SYSTÉM: na společnost je třeba nahlížet jako na SYSTÉM, který je určitým způsobem uspořádán a ve kterém všechny procesy a vztahy v rámci jeho struktury, mají tendenci nebo plní funkci udržet společnost ve stavu rovnováhy, stability.
Tendence ke stabilitě je přirozený sklon vyrovnávat všechny rušivé okamžiky, překonávat krize za účelem udržení společnosti v rovnovážném stavu je analogickou principu homeostáze rozpoznávanému v chování živých organismů.

Parsons chápe společnost jako systém, který je tvořen z jednotlivých subsystémů. Základní funkce je stabilita řádu. V jeho práci není v popředí jedinec, nýbrž systém a subsystémy.
Základní funkce nezbytné k udržení stability společnosti Parsons analyzuje ve schématu základních funkcí s názvem AGIL:

A = adaptace
G = dosahování cílů
I = integrita
L = udržování vzorců chování

A) Adaptace: přizpůsobování společenských podmínkám prostředí z hlediska zajištění jejího udržení při životě v ekonomickém systému (či subsystému).

G) Dosahování cílů: v politickém uspořádání vztahů a plánování pospolitého života.

I) Funkce integrity: zajišťovanou v právním systému

L) Funkce skrytého legitimizujícího vzorce jednání: zpravidla zachyceného v systémech
náboženství, filosofii či politické ideologii.

Parsons tvrdí, že lidé se orientují dle převládajících vzorců chování, norem, institucionalizovaných vzorců očekávaného chování, které je základem sociální integrity, sociální interakce a komunikace.

Moderní společnost chápe jako OTEVŘENOU, tzn. Pružnou, rychlou, flexibilně reagující na podněty - společnost, která se vyvíjí na základě schopnosti vytvářet nástroje a prostředky k vyrovnání konfliktů s požadavky systému.

Současnou podobu systémového přístupu v sociologii nejvíce ovlivnil německý sociolog Niklas Luhman.

Niklas Luhman (1927 - 1998)
V letech 1946 až 1949 studoval práva. V 60. letech 20. století studoval sociologii u Talcotta Parsonse, nejvýznamnějšího teoretika své doby. Z počátku vychází z myšlenek Parsonse, později se však s jeho myšlenkami rozchází a zakládá svoji vlastní teorii - respektive sám hovoří o novém paradigmatu. Ve své práci využívá myšlenek osobností z různých vědeckých odvětví, zejména myšlenek biologů Humberta Maturany a jeho žáka Francisca Varely. V roce 1968 se stal profesorem. Napsal více jak 30 odborných publikací.

V roce 1984 vydal svoji práci "Sociální systémy":
Pokud Parsons hovořil o moderní společnosti jako o otevřené, zde má Luhman jiný názor. Luhmanova systémové teorie nového typu počítá s jiným modelem! Dle nového paradigmatu společnost NENÍ OTEVŘENÁ, ale je UZAVŘENÁ!

Ne ve smyslu tradiční chápání UZAVŘENÉ společnosti, která není schopná vyrovnat se s prudkými změnami, ALE ve smyslu UTONOMNÍ UZAVŘENOSTI, tzn.: soběstačnosti, která umožňuje vznik nových sociálních struktur ze sebe sama, z prvků a sítě vztahů v ní obsažených, SEBEVYTVÁŘENÍM.

Luhman zde hovoří o AUTOPOIETICKÝCH (sebe-vytvářejících, samo-vznikajících) SYSTÉMECH. Termín AUTOPOISIS vychází z prací biologů Maturany a Varely, kteří tento termín užívají pro vyšší systémy.

VÝZNAM POJMU AUTOPOISIS: samoregulativní, sebereferenční, sami si vystačí při vytváření své vlastní struktury a nejsou svým okolím ohroženy, čímž se liší od UZAVŘENÝCH SYSTÉMŮ NIŽŠÍHO ŘÁDU.

Luhman ve své práci píše, že samovývoj moderní společnosti jako autopoietického systému se odvíjí od rychlosti, věcnosti a efektivity řešení problémů v každém subsystém zvlášť.

Dále se vyjadřuje: "Institucionalizace a technologizace společnosti vede k určitému stupni mravní lhostejnosti - člověk se musí podřizovat vnějším regulátorům, zákonům i tam, kde to odporuje jeho vnitřním přesvědčení".

Narůstající četnost vztahů a sociálních okruhů, v nichž se lidé v současné společnosti pohybují si vynucuje potřebu rychle se adaptovat novým situacích a potlačuje vnitřní impulsy rozvrhu možného jednání ovlivněné fantazií a imaginací. → Morální přesvědčení založené spíše na neproměnnosti postoje se dostává do konfliktu s proměnlivostí světa.

Luhman uvažuje o sociálních systémech jinak než Parsons. V Parsonsově pojetí sociální systémy redukují složitost, komplexitu světa způsobem, který sociálním jedincům umožňuje jistotu prožívání a jednání za předpokladu, že budou respektovat základní vzorce jednání.

Svět je podle Luhmana komplexní, to znamená, že existuje vždy více možností prožívání a jednání, než jsou ty, které se fakticky v systému uskutečňují. V každé společnosti existuje síť sociálních mechanismů, které komplexitu převádějí na několik málo alternativ možného jednání a prožívání.

Podle Parsonse existuje v každé společnosti tendence k posilování stability řádu celé společnosti opírající se o mechanismy kontroly a regulace chování preferováním osvědčených, očekávaných forem jednání. Sociální systémy mají zabudovány mechanismy, které eliminují možnosti jiného jednání a přispívají tak ke stabilitě celého systému společnosti. Tím také stabilizují objektivně platná očekávání podle nichž se jedinci orientují.

Luhman v této souvislosti nemluví o posilování stability řádu celé společnosti, ale o strategiích systémů zaměřených k udržení identity diferencujících se systémů. Zdůrazňuje myšlenku, že vytváření systémů je náhodné (kontingentní). Je nepředvídatelné, stejně tak jako vytváření vzorců chování.

Čím jsou systémy dokonalejší, tím reagují na nové podněty tak, že je zpracovávají jako informace způsobem, který je efektivní pro každý z nich zvlášť.

Samovývoj vyspělých systémů závisí na způsobu, jakým dokáží řešit problémy. Vyspělejší systémy řeší své problémy tak, že na ně reagují diferencovaně. Subsystémy moderní společnosti jsou funkcionálně diferencované tak, že každý z nich řeší své problémy podle možností daných jejich vlastními elementy. Jsou to relativně uzavřené systémy, které si samy definují své problémy a řeší je prostředky jim vlastními - tedy právo právními, ekonomika ekonomickými, politika politickými.

Efektivita systému celé společnosti je zajišťována schopností jeho subsystémů diferencovaně přesně reagovat na požadavky jednotlivých částí, tedy orientovat se podle konkrétních problémů v každém z nich a odpovídajícím způsobem je řešit.

Luhman říká, že moderní společnost nemůže být uspořádána podle nějakého modelu či vzoru ideální společnosti na základě ušlechtilých idejí prosazovaných osvícenou elitou. Není možné předem direktivně stanovit a určit optimální stav, plánovat vývoj a podobně. Spíše než k ideálnímu stanovení norem se systémy zaměřují k rozpoznání a co nejpřesnější artikulaci reálných problémů a k hledání jejich řešení.

O úspěšnosti řešení i o jeho efektivitě rozhoduje způsob vzájemné součinnosti sociálních systémů při komplexním řešení problému.

Jako příklad lze uvést řešení problému ekologického ohrožení moderní společnosti. Podle Luhmana to není jen otázka technická, tedy problém řešitelný zavedením nových technologií, nebo jen právní, či pouze ekonomická nebo politická. → Všechny tyto systémy se staví k ekologickým problémům způsobem jim vlastním, ale účinnost řešení problému ekologického ohrožení závisí na míře efektivity celého systému.

Použitá literatura:
MUCHA, Ivan. Sociologie základní texty. 3. vyd. Praha: Tiskárna a vydavatelství 999, 2007. 302 s. ISBN 978-80-86391-26-7.