Socializace

08.04.2020

Mgr. Martin Kosek, MBA

Tento dílčí text se věnuje problematice socializace, a to zejména z pohledu psychologie. V rámci tohoto textu naleznete nejprve obecné vymezení pojmu socializace, její význam a následně jednotlivé fáze.

CELOŽIVOTNÍ PROCES UTVÁŘENÍ A VÝVOJE ČLOVĚKA VE SPOLEČENSKOU BYTOST. PROBÍHÁ VE VZÁJEMNÉ INTERAKCI JEDINCE A SPOLEČNOSTI. Vágnerová (2007)

ŠIROKÝ POJEM PRO CELKOVÝ PROCES, V JEHOŽ RÁMCI INDIVIDUM VYVÍJÍ JEMU VLASTNÍ SOCIÁLNĚ RELEVANTNÍ SCHÉMATA CHOVÁNÍ A PROŽÍVÁNÍ PROSTŘEDNICTVÍM AKTIVNÍ INTERAKCE S DRUHÝMI LIDMI. Zigler in Nakonečný

Socializace je založena na celoživotním sociálním učení (kontakt s lidskou společností).
Jde o proces postupné orientace jedince v sociálním prostředí a z toho vyplývající rozvoj sociální zkušenosti, která umožňuje jeho přijatelné začlenění do této společnosti, tj. adaptaci na její podmínky (společnost má svá pravidla, která musí jedinec interiorizovat - internalizovat).
Jak uvádí Nakonečný: socializace začíná osvojování základních kulturních návyků, později mluvené řeči a dalšími změnami, až po vpravování se do role svého pohlaví, orientace ve světě hodnot a jejich přejímání, respektive zvnitřňování.

To znamená, že člověk na svět nepřichází jako "nepopsaná deska" a není utvářen ve svém vývoji jen svou individuální zkušeností.

Jedná se o komplexní prces, začínající v novorozeneckém věku v rodině, pokračují ve škole a zaměstnání, determinovaný masmédii, ale i příslušností k různým skupinám (pracovním, zájmovým). Základy vytváří primární socializace, které se uskutečňuje od raného dětství v procesu rodinné výchovy.

Sekundární socializace: uskutečňuje se školou a jinými vzdělávacími institucemi, ale také prostředky hromadné komunikace, poměry v zaměstnání a dalšími zkušenostmi ze sociálních interakcí.

Tato SOCIÁLNÍ ZKUŠENOST ovlivňuje:
-   reguluje citové prožitky (zejména vnější projev člověka) - co je v dané kultuře považováno za adekvátní
-    člověk má vrozené pudové tendence - ty jsou různým způsobem potlačovány a modifikovány, s tím souvisí rozvoj osobnostních hodnot a postojů - rozvíjí se motivační tendence
-    osoba si rozvíjí specifická kognitivní schémata (včetně patologických kognitivních schémat)
-    dochází k osvojování jazyka
-     člověk se učí potřebným návykům a normám
-    sociální učení vede k rozvoji sebekontroly a autoregulace vlastních projevů

FUNKCE SOCIALIZACE
Integrace jedince do společnosti tak, aby v ní dovedl bez problémů žít, je společností přijat a sám se s ní identifikuje. Vágnerová (2007)

Společnost rozvoj a uchování charakteristických vlastností (jak jedince tak společnosti - vzájemné ovlivnění) podporuje, a naopak brání rozvoji těch, které považuje za nevhodné. Je třeba poznamenat, že z pohledu jiného společenství se mohou ty samé jevy jevit jako vhodné - viz. problematika sociální deviací, a to ve smyslu odchylky od normy, kterou stanovuje společnost. Tyto normy se však vyvíjí, nejsou rigidní (viz. např. postoj vůči homosexualitě).

Podle Nakonečného lze za nejdůležitější označit zejména následující produkty, které si dítě musí osvojit:

-    systém kulturních návyků (hygienických, sebeobslužných, slušného chování)
-    role svého pohlaví a věku
-    orientace v hodnotách daného kulturního prostředí
-    mluvená řeč
-    sebeovládáníKaždá společnost si v průběhu času vytvoří určitý typ průměrné, MODÁLNÍ OSOBNOSTI - její znaky by měli mít rámcově všichni členové společnosti + každá společnost má svůj IDEÁL, představu komplexu těch nejžádoucnějších vlastností.

SOCIALIZAČNÍ PROCES JE ZAMĚŘEN NA ROVZOJ URČITÝCH, PRO DANOU SPOLEČNOST TYPICKÝCH VLASTNOSTÍ A KOMPETENCÍ. Vágnerová (2007)

Psycholog Říčan konstatuje: "Každý člen společnosti je prakticky od prvních okamžiků od narození vystaven očekáváním, která tvoří svého druhu prostor, do kterého je mu dovoleno vrůstat a do kterého má povinnost vrůstat. Když se vyvíjí ve smyslu těchto očekávání, je odměňován. Vyvíjí-li se však v rozporu s těmito očekáváními, je trestán. Společnost nám tedy zadává jako úkol, kým se máme stát. A všemožně nám ztěžuje, abychom se stali někým jiným."

Důležité je, že příslušnost ke stejnému společenství působí jako jeden ze zdrojů jistoty .V rámci socializace dochází i k rozvoji individuálně specifických vlastností, které se stávají charakteristickými znaky identity jedince a z toho vyplývajícího chování. Každý člověk je vybaven určitými dispozicemi, a proto je výsledkem socializačního učení i individuálně typický, originální komplex osobnostních vlastností.

PRŮBĚH SOCIALIZACE
SOCIALIZACE SE USKUTEČŇUJE PROSTŘEDNICTVÍM SOCIÁLNÍHO UČENÍ, KTERÉ PROBÍHÁ NEUSTÁLE, PO CELÝ ŽIVOT. Vágnerová (2007)

Dle přednášek PhDr. Jana Huberta (sociální psychologie) rozlišujeme 3 druhy sociálního učení:

  1. Imitace: tj. nápodoba - základní mechanismus sociálního učení (např. malé dítě napodobuje své rodiče - jak říká Dr. Matějček: "Děti nedělají to, co jim říkáte, ale to, co vidí.").
  2. Identifikace: tj. ztotožnění - je složitější způsob, vyšší stupeň imitace, kdy se jedince ztotožní, respektive přejímá postoje a názory, a to na základě citů (jak pozitivních, tak negativních - láska nebo strach) - příkladem identifikace je např.: Stockholmský syndrom nebo Syndrom týrané ženy
  3. Interiorizace (internalizace): tj. zvnitřnění - osoba přebírá zkušenost a prožívá jako svoji vlastní

Proces socializace je sice nejintenzivnější a nejvýznamnější v dětství, ale pokračuje i v dospělosti a dokonce ve stáří. Průběh socializace v dětství je významný proto, že se v tomto období rozvíjejí základní osobnostní vlastnosti, postoje a vzorce chování, které jedinec používá po celý život.

Uplatňují se zde všechny varianty sociálního učení, jako je sociální podmiňování, tj. posilování žádoucího reagování, nápodoba a identifikace, ale i slovní poučování.

Průběh socializace závisí na bezprostředním působení různých lidí, sociálních skupin, institucí apod. Jejich vliv je podmíněn vývojovou úrovní dítěte, na něž působí, tím, jak jim toto dítě rozumí, jak si je interpretuje, a to může být značně rozdílné. Nejvýznamnějším socializačním činitelem je rodina. Rané sociální zkušenosti dítěte vytváří základ, který zahrnuje komplex prvních zkušeností s působením sociálního světa. Dítě se jimi bude řídit při interpretaci nových zážitků a bude tak činit bez ohledu na to, zda byly pozitivní nebo negativní, pro něj jsou základem, z něhož vychází. Bývají označovány jako bazální zkušenost.

Jednotlivá stádia SOCIALIZACE

  • Kojenecký věk: první vztah, do něhož dítě vstupuje je vztah s matkou. Jejím prostřednictvím se učí vnímat svět. Dítě vnímá svět takový, jaký mu ho jeho matka prezentovala. Od ostatních lidí bude očekávat totéž, co se mu dostalo na počátku jeho života od matky. Erikson mluví v této souvislosti o bazálním pocitu jistoty, který dítě získá na základě pozitivního přijetí matkou.První zkušenost s okolním světem hrají v socializačním vývoji velkou roli. V tomto období dochází k diferenciaci vlastní osoby od matky, tj. k vytvoření základu sebepojetí.
  • Batolecí věk: začíná se projevovat první socializační zkušenost. V tomto období probíhá zejména v rodině. Potřeba poznání, orientace v okolním světě je sociálně zaměřena i ovlivněna, dítě si vytváří kognitivní stereotypy a postoje k rozličným aspektům reality.
  • Předškolní věk: dítě se dostává do kontaktu s větším množství lidí, dítě získává další role, jedná se o role podřízené (určují vztah k dospělým), rozvíjí se verbální komunikace. Děti přejímají hodnotový systém dospělých. Součástí osobního hodnotového systému se stávají i obecně uznávané normy chování. Dítě se s nimi identifikuje a občas se podle nich řídí i tehdy, když není přítomen nikdo, kdo by jej za nedodržení potrestal - tzn.: dochází k postupnému vývoji vnitřní kontroly, tj. svědomí.
    Významný socializační vliv má škola, tj. instituce rozvíjející dětskou osobnost v souladu s potřebami společnosti, jejíž je součástí. Dochází i k socializačnímu působení vrstevnické skupiny.
  • Střední školní věk: děti již mají relativně trvalejší role spojené s určitým postavením. Významným signálem socializačního pokroku ve středním školním věku je schopnost jednat jako skupina: jednotně, koordinovaně. V této době je velmi důležité být vrstevnickou skupinou akceptován.
  • Dospívání: období emancipace ze závislosti na rodině, to znamená i z podřízenosti normám a hodnotám světa dospělých. Psychicky dospělý člověk dovede podřídit své osobní potřeby sociálně významnějším hodnotám i ohledům na jiné lidské bytosti.
  • Dospělost: zde jde spíše již o rozvíjení dalších rolí - respektive nového sociálního postavení, např. role partnerská, rodičovská a profesní.
  • Stáří: opět se objevují nové role (stejně jako v dospělosti), např.: role prarodiče, vdovce a důchodce.

SHRNUTÍ SOCIALIZACE (dle Vágnerové)
Socializace je celoživotním procesem utváření člověka ve společenskou bytost. Tento proces probíhá ve vzájemné interakci jedince a společnosti. Socializační proces je zaměřen na rozvoj takových vlastností a kompetencí, které dané společnost považuje za žádoucí. Jeho cílem je integrace jedince do společnosti a přizpůsobení jejím požadavkům. Socializace se uskutečňuje prostřednictvím sociálního učení. Nejvýznamnějším socializačním prostředí je rodina, v dětství má značný vliv i škola a vrstevnická skupina.


POUŽITÁ LITERATURA
VÁGNEROVÁ, Marie. Základy psychologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 356 s. ISBN 978-80-246-0841-9.
NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Academia, 2009. 498 s. ISBN 978-80-200-1679-9.
Přednášky UHK - Sociální psychologie: přednášející PhDr. Jan Hubert