Kritéria psychického zdraví dle Ellise

Mgr. Martin Kosek, MBA

Základní myšlenky psychoterapeuta Ellise. Lze jich využít jak v psychoterapii, tak v rámci obecné psychologie komunikace.

ÚVOD
Představitel racionálně emočního přístupu Američan A. Ellis zformuloval seznam kritérií, na jejichž základě můžeme posoudit vlastní psychické zdraví a rozlišit "psychicky zdravé" partnery (o kvalifikovaný závěr je ovšem vždy lepší požádat odborníka - psychodiagnostika, psychoterapeuta nebojného vzdělaného konzultanta.

ZNAKY PSYCHICKÉHO ZDRAVÍ V KOMUNIKACI

  • zájem o sebe
  • sociální zájem
  • seberegulace (self-direction), stav, v němž jedinec nepožaduje podporu či útěchu od druhých, jedná na vlastní zodpovědnost
  • vysoká frustrační tolerance (schopnost tolerantně unést i velká zklamání a přenést se přes ně)
  • flexibilita (myšlení se nebrání změnám a různým pohledům a pojetím)
  • akceptace nejistoty
  • alespoň jedna tvoří vinnost
  • vědeckost myšlení (rozumnost, jedinec zvažuje cíl, důsledky atd.)
  • sebeakceptování
  • ochota riskovat
  • dlouhodobě zaměřené potěšení
  • realismus (neutopické myšlení)
  • schopnost nést zodpovědnost za případné vlastní poruchy (člověk neviní z vlastních chyb, poruch prožívání apod. druhé)

Ellis tvrdil, že pokud by se člověk držel těchto vodítek, s největší pravděpodobností by ho nikdy nepotkal vážnější emoční problém.

VLASTNOSTI ZDRAVĚ KOMUNIKUJÍCÍHO JEDINCE
Dobrý řečník, zdatný manažer, dobrý učitel či terapeut, úspěšný vyjednavač a prostředník (mediátor) se zpravidla vyznačuje rysy, které souvisejí jednak s jeho osobnostní strukturou, na druhé straně s osvojenou komunikační obratností:

  • pozitivně vidí sám sebe, věří si
  • dokáže být, vždy s ohledem na danou situaci, jak emfatický, tak neústupný, vstřícný i odměřený
  • není rivalizující typ, což nevylučuje nároky kladené na sebe
  • umí sám dospět ke kompromisu i pomoci druhým k němu dospět
  • ustoupí-li, neobviňuje
  • hodnotí teprve tehdy, až si vyslechne celou informaci (umí pozorně naslouchat)
  • je otevřený změnám a rozmanitosti názorů
  • nediskvalifikuje ani ve vztahové, ani ve věcné rovině
  • umí komunikaci řídit, regulovat její směr a strukturovat ji - ale umí také "nechat se řídit"
  • umí neutralizovat konflikty, kolize a napětí nebo jich tvořivě využít
  • nezamlouvá, neodbíhá, nemlží
  • sám se umí úměrně odhalit

Zejména ovládání protichůdných dovedností a charakteristik vlastní komunikace, jako jsou vstřícnost a důsledná neústupnost (když to okolnosti vyžadují, činí z těchto osob obratné prostředníky.

Honey (1997) shrnul charakteristicky interaktivně "způsobilých" osob do 20 rysů. Zařadil mezi ně například jasnou artikulaci toho, co do komunikační výměny člověk očekává, nebo explicitní "nálepkování" vlastního chování, "kdykoli usoudí, že by to mohlo usnadnit jeho recepci".
Často pomůže, když sami o sobě řekneme např.: "Ano, jsem teď trochu podrážděný" nebo "Vím, že se nechován zrovna diplomaticky".

Označíme-li sami své atributy, nemusí to dělat za nás partner, nemusí dojít k dezinterpretaci: někdy tím také získáme sympatie - body za otevřenost.

Tabulka: rozdíly v komunikaci funkčních a dysfunkčních partnerských dvojic

Některé rysy dle Honeyho připomínají herecký výkon a goffmanovskou dramaturgií vlastní role: "Oslovuje Vás jménem, často se na Vás dívá, směje se Vašim vtipům, častěji Vaše nápady podporuje nebo na nich staví". V tomto smyslu "způsobilý" partner je především způsobilý hráč. Není divu, že mnoho lidí zpozorní, setká-li se s nápadně bodrým, žoviálním, na oko srdečným společníkem - nebo s někým, kdo s nimi ve všem souhlasí.

ROZHOVOR S KLIENTEM

  • společným tvořením významu se uspořádává užitek (respektive zjišťujeme užitek
  • důvod, proč chce klient nebo proč by mohl chtít pojištění
  • role obchodníka je stejná jako role architekta - na základě užitku umět postavit to, co klient žádá s tím, že mu předkládáme své odborné názory na danou problematiku - samozřejmě pouze informativní nedirektivní formou
  • hlavním nástrojem obchodníka je otázka
  • obměnou může být vyprávění příběhů a historek


POUŽITÁ LITERATURA
KRATOCHVÍL, Stanislav. Základy psychoterapie. 5. vyd. Praha: Portál, 2006. 384 s. ISBN 80-7367-122-0.