Historie trestu a trestání
10.03.2020
Mgr. Martin Kosek, MBA
Příspěvek pojednává o historii trestu a trestání z pohledu historického a sociologického / penologického.
ÚVODCíle této práce můžeme vymezit jako náhled na různé druhy (formy) trestání a pojetí trestu v různých společnostech a samozřejmě s v kontextu s aktuální dobovou problematikou. V práci tedy bude užit jak náhled historický, tak i sociologický. Právě náhled historický a sociologický se zde může vhodně doplňovat, jelikož na základě poznatků z historie jsme schopni usuzovat na společenský vliv trestu v minulosti, lépe ho chápat v přítomnosti, případně i zvážit jeho rozvoj do budoucnosti.
Jak již bylo naznačeno výše, mimo pohledu čistě historického budu na trest a trestání nahlížet i z pohledu sociologického. V rámci sociologického nahlížení využijeme jak poznatků z obecné sociologie, částečně i sociologie penitenciární. Jelikož poznatky čistě historické budou snadněji uchopitelné, oproti otázkám sociologický - dovolím si již zde v úvodu vysvětlit několik obecných sociologických pojmů. Tak, abychom mohli v následujících kapitolách dané pojmy bez problémů užívat.
Pokud se chceme obecně zabývat jakýmikoliv tresty z pohledu sociologie, bude třeba vymezit již zde v úvodu několik základních pojmů či termínů, které s danou problematikou souvisí. Lze konstatovat, že cílem společnosti je tzv. konformní chování. Konformní chování může specifikovat jako "sociální chování, které je v souladu s normami společnosti" (Ondrejkovič, 2000) [1].
Oproti termínu konformita stojí další termín, a to deviace. Deviaci chápeme jako "jednání, které není konformní vůči některé normě či soustavě norem, kterou velké množství osob v dané komunitě nebo společnosti akceptuje" (Giddens, 1999) [2]. Je třeba upozornit, že jednání, které lze označit jako deviantní, ještě neznamená, že se jedná o jednání, které by bylo třeba trestat. Jinými slovy - ne každé deviantní jednání je trestné z pohledu trestního zákoníku.
Konformita i deviace jsou pojmy, které jsou odvozeny od norem daných společností. Tyto normy se samozřejmě mohou v průběhu doby měnit. To pak má vliv i na jednání, které lze označit jako trestné. I v historii českého trestání jsou známy případy, kdy jednání, které je dnes společností hodnoceno jako normální, bylo dříve trestné. Tudíž člověk za takový prohřešek byl skutečně odsouzen. Jednoduchým příkladem je homosexualita, která dříve u nás (stejně jako ve světě) byla trestná. Víme, že v současné době se názor na její trestání ve světě podstatně změnil.
Pakliže chceme zkoumat trest a trestání ze sociologického hlediska, máme tedy na mysli takové jednání, které lze nyní v naší společnosti označit nejen jako deviantní z pohledu sociologického, ale v návaznosti na právní normy za jednání trestné - dle trestního zákoníku. V dané souvislosti lze tedy zmínit další pojem, kterým není nic jiného než zločin. Zločin lze jednoduše vymezit jako "jednání, které porušuje zákon" (Giddens, 1999) [3].
Právě nahlížení na to, co je zločin, jak závažný se pro danou společnost jeví a jak ho trestat se v průběhu naší (myšleno obecně všech společností) historie měnilo. Díky danému poznatku se můžeme volně přesunout k historickému nahlížení na trest a trestání.
Konformita i deviace jsou pojmy, které jsou odvozeny od norem daných společností. Tyto normy se samozřejmě mohou v průběhu doby měnit. To pak má vliv i na jednání, které lze označit jako trestné. I v historii českého trestání jsou známy případy, kdy jednání, které je dnes společností hodnoceno jako normální, bylo dříve trestné. Tudíž člověk za takový prohřešek byl skutečně odsouzen. Jednoduchým příkladem je homosexualita, která dříve u nás (stejně jako ve světě) byla trestná. Víme, že v současné době se názor na její trestání ve světě podstatně změnil.
Pakliže chceme zkoumat trest a trestání ze sociologického hlediska, máme tedy na mysli takové jednání, které lze nyní v naší společnosti označit nejen jako deviantní z pohledu sociologického, ale v návaznosti na právní normy za jednání trestné - dle trestního zákoníku. V dané souvislosti lze tedy zmínit další pojem, kterým není nic jiného než zločin. Zločin lze jednoduše vymezit jako "jednání, které porušuje zákon" (Giddens, 1999) [3].
Právě nahlížení na to, co je zločin, jak závažný se pro danou společnost jeví a jak ho trestat se v průběhu naší (myšleno obecně všech společností) historie měnilo. Díky danému poznatku se můžeme volně přesunout k historickému nahlížení na trest a trestání.
HISTORIE TRESTU A TRESTÁNÍ VE STAROVĚKU
Lze říci, že v dnešní společnosti vnímáme jako zcela běžné potrestání pachatele za zločin trest odnětí svobody, který je vykonáván v některém z druhů věznic (s dohledem, dozorem, ostrahou nebo zvýšenou ostrahou). Otázkou pro nás může být, zdali takový druh trestání byl převažující i v minulosti a vůbec se můžeme ptát, jakým způsobem byl trest vnímán. Na problematiku, jaké druhy převažovali v minulosti, jaký byl jejich vývoj a jak byl trest vnímán se zaměříme v následujících řádcích.
Abychom postupně zodpověděli jednotlivé otázky, začněme se nejdříve zabývat tím, jaký trest byl využíván, respektive zdali forma využívání věznic byla v minulosti také využívána ve stejném rozměru, jako tomu je dnes. Odpověď je jednoduchá - nikoliv. Lze říci, že vývoj trestu a trestání zaznamenal v historickém kontextu postupné zlidšťování. Jinými slovy s vývojem společnosti postupně dochází k užívání méně drastických či méně brutálních trestů.
Pakliže bychom nahlédli do trestání ve starověku, že cílem trestu bylo zejména odstrašení. Jak v této souvislosti podotýká Černíková (2008): "Trest je ovládán filozofií odplaty a odstrašení. Pachatel je postižen stejným způsobem, jakým sám zasáhl postižené - tedy dle zásady oko za oko, zub za zub" [4]. Právě v období starověku nalézáme zejména následující tresty: "trest smrti, tresty mrzačící a velmi početné tresty majetkové" (Černíková, 2008) [5].
Trest smrti asi není třeba blíže rozvádět. Pro bližší představu však přiblížíme tresty mrzačící. Ty jsou v zásadě postaveny na jakési symbolice právě s tím, co daný pachatel spáchal. Ilustrativní příklad podává Černíková: "za pomluvu vyříznutí jazyka" (Černíková, 2008) [6]. Lze shrnout, že v období starověku nebyl trest odnětí svobody uplatňován. Pakliže se v daném období hovořilo o vězení, bylo spíše vnímáno jako zajišťovací vazba (Černíková, 2008) [7].
Starověké trestání můžeme uzavřít s tím, že převažovaly takové tresty, které nám z dnešního hlediska připadají kruté a měly zpravidla symbolický charakter vůči svému zločinu. Dále můžeme upozornit, že stát uplatňoval svoji moc v trestání pozvolna, respektive, že pachatel byl čas trestán na základě pomsty, tedy nikoliv na základě fungování státní moci.
Abychom postupně zodpověděli jednotlivé otázky, začněme se nejdříve zabývat tím, jaký trest byl využíván, respektive zdali forma využívání věznic byla v minulosti také využívána ve stejném rozměru, jako tomu je dnes. Odpověď je jednoduchá - nikoliv. Lze říci, že vývoj trestu a trestání zaznamenal v historickém kontextu postupné zlidšťování. Jinými slovy s vývojem společnosti postupně dochází k užívání méně drastických či méně brutálních trestů.
Pakliže bychom nahlédli do trestání ve starověku, že cílem trestu bylo zejména odstrašení. Jak v této souvislosti podotýká Černíková (2008): "Trest je ovládán filozofií odplaty a odstrašení. Pachatel je postižen stejným způsobem, jakým sám zasáhl postižené - tedy dle zásady oko za oko, zub za zub" [4]. Právě v období starověku nalézáme zejména následující tresty: "trest smrti, tresty mrzačící a velmi početné tresty majetkové" (Černíková, 2008) [5].
Trest smrti asi není třeba blíže rozvádět. Pro bližší představu však přiblížíme tresty mrzačící. Ty jsou v zásadě postaveny na jakési symbolice právě s tím, co daný pachatel spáchal. Ilustrativní příklad podává Černíková: "za pomluvu vyříznutí jazyka" (Černíková, 2008) [6]. Lze shrnout, že v období starověku nebyl trest odnětí svobody uplatňován. Pakliže se v daném období hovořilo o vězení, bylo spíše vnímáno jako zajišťovací vazba (Černíková, 2008) [7].
Starověké trestání můžeme uzavřít s tím, že převažovaly takové tresty, které nám z dnešního hlediska připadají kruté a měly zpravidla symbolický charakter vůči svému zločinu. Dále můžeme upozornit, že stát uplatňoval svoji moc v trestání pozvolna, respektive, že pachatel byl čas trestán na základě pomsty, tedy nikoliv na základě fungování státní moci.
HISTORIE TRESTU A TRESTÁNÍ V OBDOBÍ FEUDALISMU
V období feudalismu je stále patrné považovat trest jako nástroj, který by měl případné další pachatele odstrašit. To značí, že velmi tvrdé či přísné tresty, které jsme jmenovaly výše jsou i zde stále aktuální. Na druhou stranu je nutno dodat, že dochází k většímu využití vězení. Takovýchto to věznic existovala celá řada. Jaké si rozčlenění bylo dle zřizovatele (např. církev, město apod.).
Pakliže říkáme, že existovala celá řada věznic - různých druhů, lze tedy z tohoto vyvozovat i závěr, že formy věznic nebyly jednotné - tedy, že nelze hovořit o jednotném způsobu trestu a trestání o jaký se snaží dnešní společnost. Dnes vnímáme jako zcela běžné, že za spáchání trestného činu budeme vykonávat trest v obdobném zařízení, stejně tak, že zde budou nastavena stejná pravidla pro odsouzené.
Z předcházejících řádků by se mohl zdát, že trestání bylo vždy velmi kruté. Avšak ani to není zcela pravdou. Pohled do kronik a městských knih nám může pozměnit vžitou představu o krutostech a hrůzách středověkých žalářů. Byl velký rozdíl mezi tím, kdo byl odsouzen. Daný rozdíl způsobovalo to, co sociologové označují jako sociální stratifikaci.
Sociální stratifikací rozumíme: "charakteristický znak každé společnosti. To znamená, že společnost netvoří sociálně homogenní celek, nýbrž je vnitřně rozdělena do vrstev s odstupňovaným podílem na statcích, jež jsou ve společnosti členěny a považovány za nedostatkové" (Keller, 2009) [8]. Jednodušeji řečeno, sociální stratifikaci můžeme vnímat jako rozdíl mezi lidmi na základě vlastnictví nějakého majetku.
Jak se projevovala sociální stratifikace ve výkonu trestů? Zcela jednoduše. Měšťané a majetní občané měli ve vězeních svá privilegia. Uvedeme zde několik konkrétních příkladů. Měšťané si mohli do výkonu trestu brát vlastní peřiny, teplé oblečení a vlastní nádobí. Obdobně tomu bylo u návštěv. Pro měšťany nebyla zavedena žádná pravidla ohledně návštěv či dokonce forma návštěvního řádu na který jsme zvyklí dnes. Mohli být navštěvování po celý den, bez rozdílu, zdali se jednalo o rodinu či přátele.
Stejně tak bylo běžné vidět, že za měšťany chodily do věznic služky, které jim nosili jídlo, pití. Z dnešního pohledu nám může připadat i zvláštní to, že v této době bylo běžné, že si "bohatí vězni" objednávali jídlo a pití z místních hospod. Zde může vidět skutečný rozdíl a jistou nejednotnost ve způsobu trestů, trestání a ve způsobu věznění. Tuto dobovou "spravedlnost" si přiblížíme na konkrétním případu z roku 1581.
V pražské staroměstské věznici se roku 1581 měl odehrát "mejdan," při kterém nestačili chodit do šenku pro pivo. Proto s donáškou a čepováním piva museli vypomáhat i někteří vězni, mimo to pak vařili i některá jídla na objednávku. Zajímavé dobové poměry v tehdejších vězeních dokonce vedli k tomu, že si kolínská židovská komunita v roce 1611 postavila své vlastní vězení, neboť vezení městská považovala za pelech nectností, kde se vězňové spíše zhoršují, než napravují.
Ovšem zde jsme uváděli pouze jednu stranu projevů sociální stratifikace. Druhý pohled je právě vůči vězňům chudým. Ti zpravidla museli o jídlo žebrat. Ať už přímo z věznic, kdy volali na kolemjdoucí, nebo například v Pardubicích byli vězni dokonce vedeni do rynku v poutech, aby si jídlo zde vyžebrali.
Pakliže říkáme, že existovala celá řada věznic - různých druhů, lze tedy z tohoto vyvozovat i závěr, že formy věznic nebyly jednotné - tedy, že nelze hovořit o jednotném způsobu trestu a trestání o jaký se snaží dnešní společnost. Dnes vnímáme jako zcela běžné, že za spáchání trestného činu budeme vykonávat trest v obdobném zařízení, stejně tak, že zde budou nastavena stejná pravidla pro odsouzené.
Z předcházejících řádků by se mohl zdát, že trestání bylo vždy velmi kruté. Avšak ani to není zcela pravdou. Pohled do kronik a městských knih nám může pozměnit vžitou představu o krutostech a hrůzách středověkých žalářů. Byl velký rozdíl mezi tím, kdo byl odsouzen. Daný rozdíl způsobovalo to, co sociologové označují jako sociální stratifikaci.
Sociální stratifikací rozumíme: "charakteristický znak každé společnosti. To znamená, že společnost netvoří sociálně homogenní celek, nýbrž je vnitřně rozdělena do vrstev s odstupňovaným podílem na statcích, jež jsou ve společnosti členěny a považovány za nedostatkové" (Keller, 2009) [8]. Jednodušeji řečeno, sociální stratifikaci můžeme vnímat jako rozdíl mezi lidmi na základě vlastnictví nějakého majetku.
Jak se projevovala sociální stratifikace ve výkonu trestů? Zcela jednoduše. Měšťané a majetní občané měli ve vězeních svá privilegia. Uvedeme zde několik konkrétních příkladů. Měšťané si mohli do výkonu trestu brát vlastní peřiny, teplé oblečení a vlastní nádobí. Obdobně tomu bylo u návštěv. Pro měšťany nebyla zavedena žádná pravidla ohledně návštěv či dokonce forma návštěvního řádu na který jsme zvyklí dnes. Mohli být navštěvování po celý den, bez rozdílu, zdali se jednalo o rodinu či přátele.
Stejně tak bylo běžné vidět, že za měšťany chodily do věznic služky, které jim nosili jídlo, pití. Z dnešního pohledu nám může připadat i zvláštní to, že v této době bylo běžné, že si "bohatí vězni" objednávali jídlo a pití z místních hospod. Zde může vidět skutečný rozdíl a jistou nejednotnost ve způsobu trestů, trestání a ve způsobu věznění. Tuto dobovou "spravedlnost" si přiblížíme na konkrétním případu z roku 1581.
V pražské staroměstské věznici se roku 1581 měl odehrát "mejdan," při kterém nestačili chodit do šenku pro pivo. Proto s donáškou a čepováním piva museli vypomáhat i někteří vězni, mimo to pak vařili i některá jídla na objednávku. Zajímavé dobové poměry v tehdejších vězeních dokonce vedli k tomu, že si kolínská židovská komunita v roce 1611 postavila své vlastní vězení, neboť vezení městská považovala za pelech nectností, kde se vězňové spíše zhoršují, než napravují.
Ovšem zde jsme uváděli pouze jednu stranu projevů sociální stratifikace. Druhý pohled je právě vůči vězňům chudým. Ti zpravidla museli o jídlo žebrat. Ať už přímo z věznic, kdy volali na kolemjdoucí, nebo například v Pardubicích byli vězni dokonce vedeni do rynku v poutech, aby si jídlo zde vyžebrali.
HISTORIE TRESTU A TRESTÁNÍ V OBDOBÍ OSVÍCENSTVÍ
Osvícenství je spojováno s termín "osvícený rozum" neboli upřednostňování všeho, co bylo vědecky podloženo. Obecně je známé, že osvícenství upřednostňuje rozum a optimismus, kritizuje absolutismus a církev. Jako další běžně uváděný znak osvícenství je prosazování svobody myšlení a rovnosti. Na základě těchto myšlenek dochází i k novému přístupu, a tedy k jakési humanizaci v oblasti trestů dochází v období osvícenství.
Jako velmi významnou osobnost doby osvícenství právě v souvislosti se změnami v oblasti trestů a trestání lze vzpomenout francouzské právníka a filosofa Montesquieu, který: "formuloval požadavek právní jistoty a zákonitosti, nezávislosti soudců a zásadu proporcionality mezi trestem a trestným činem a nutnost výchovné funkce trestu" (Černíková, 2008) [9].
Dalším významným filosofem osvícenecké doby byl Cessar Becari, který hlásal myšlenku: "účelem trestu není způsobovat utrpení, ale ochránit společnost" (Černíková, 2008) [10].
Jako velmi významnou osobnost doby osvícenství právě v souvislosti se změnami v oblasti trestů a trestání lze vzpomenout francouzské právníka a filosofa Montesquieu, který: "formuloval požadavek právní jistoty a zákonitosti, nezávislosti soudců a zásadu proporcionality mezi trestem a trestným činem a nutnost výchovné funkce trestu" (Černíková, 2008) [9].
Dalším významným filosofem osvícenecké doby byl Cessar Becari, který hlásal myšlenku: "účelem trestu není způsobovat utrpení, ale ochránit společnost" (Černíková, 2008) [10].
ZÁVĚR
V rámci tohoto textu jsme se mohli seznámit s velmi významnými proměnami v oblastech trestu a trestání. V souhrnu lze konstatovat, že trest a trestání bylo v jednotlivých obdobích různé a procházelo změnami zejména v z pohledu samotného vykonání trestu.
Nejstarší tresty měli zejména charakter symbolický, který však byl z dnešního pohledu často velmi krutou záležitostí. Ona krutost trestů pokračovala od nejstarších dob až do osvícenství, i když jak jsme se mohli dozvědět existovali výjimky, a to ty, které souviseli se sociální stratifikací. V období osvícenství dochází k následné humanizaci trestů a trestání a objevuje snaha o jednotný systém.
Podstatné pro nás je, abychom učinili za dost jak pohledu historickému, tak i avizovanému pohledu sociologickému poukázat na fakt ohledně způsobu trestání. Mnoho lidí dnes volá po existenci mnohem tvrdších trestů, než je trest odnětí svobody. Zcela zásadní je však skutečnost, že kruté tresty neplní funkci preventivní, jak by se mohlo zdát. Tím však nepopíráme možnost zlepšení funkce trestů, která by mohla snížit recidivu osob, které se opakovaně do vězení vrací. Tato problematika by však byla na samostatnou práci a rozhodně nebyla cílem této práce.
Nejstarší tresty měli zejména charakter symbolický, který však byl z dnešního pohledu často velmi krutou záležitostí. Ona krutost trestů pokračovala od nejstarších dob až do osvícenství, i když jak jsme se mohli dozvědět existovali výjimky, a to ty, které souviseli se sociální stratifikací. V období osvícenství dochází k následné humanizaci trestů a trestání a objevuje snaha o jednotný systém.
Podstatné pro nás je, abychom učinili za dost jak pohledu historickému, tak i avizovanému pohledu sociologickému poukázat na fakt ohledně způsobu trestání. Mnoho lidí dnes volá po existenci mnohem tvrdších trestů, než je trest odnětí svobody. Zcela zásadní je však skutečnost, že kruté tresty neplní funkci preventivní, jak by se mohlo zdát. Tím však nepopíráme možnost zlepšení funkce trestů, která by mohla snížit recidivu osob, které se opakovaně do vězení vrací. Tato problematika by však byla na samostatnou práci a rozhodně nebyla cílem této práce.
POUŽITÁ LITERATURA
ČERNÍKOVÁ, Vratislava et al. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 244 s. ISBN 978-80-7380-138-0.
GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 80-7203-124-4.
KELLER, Jan. Úvod do sociologie. 5. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 2009. 204 s. ISBN 978-80-86429-39-7.
[1] ONDREJKOVIČ, P. Sociálna patológia. Bratislava 2000, s. 9
[2] GIDDENS, Anhony. Sociologie. Praha 1999, s. 185
[3] GIDDENS, Anhony. Sociologie. Praha 1999, s. 187
[4] ČERNÍKOVÁ, Vladimíra. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň 2008, s. 30.
[5] ČERNÍKOVÁ, Vladimíra. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň 2008, s. 31.
[6] ČERNÍKOVÁ, Vladimíra. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň 2008, s. 31.
[7] ČERNÍKOVÁ, Vladimíra. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň 2008, s. 31.
[2] GIDDENS, Anhony. Sociologie. Praha 1999, s. 185
[3] GIDDENS, Anhony. Sociologie. Praha 1999, s. 187
[4] ČERNÍKOVÁ, Vladimíra. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň 2008, s. 30.
[5] ČERNÍKOVÁ, Vladimíra. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň 2008, s. 31.
[6] ČERNÍKOVÁ, Vladimíra. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň 2008, s. 31.
[7] ČERNÍKOVÁ, Vladimíra. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň 2008, s. 31.
[8] KELLER, Jan. Sociologie. Praha 2009, s. 192
[9] ČERNÍKOVÁ, Vladimíra. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň 2008, s. 33.
[10] ČERNÍKOVÁ, Vladimíra. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň 2008, s. 33.
[9] ČERNÍKOVÁ, Vladimíra. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň 2008, s. 33.
[10] ČERNÍKOVÁ, Vladimíra. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň 2008, s. 33.