Etiologie sbepoškozování

Mgr. Martin Kosek, MBA

V tomto příspěvku se zaměříme na etiologii (původ a příčina) sebepoškozování.

Nyní se budeme věnovat etiologii sebepoškozování, tj. původu a příčině sebepoškozování. V　prvé řadě je třeba říci, že jsme zastánci multifaktorového přístupu k výkladu deviantního jednání. Pod pojmem "multifaktorový přístup" rozumíme bio-psycho-sociální model výkladu deviantního jednání, který integruje výklad o příčinách sebepoškozování.

Jinými slovy, jsme zastánci toho, že abychom mohli plně pochopit původ a příčiny jevu sebepoškozování, nelze využívat lineárního uvažování, ale je třeba uvažovat cirkulárně, tedy uvažovat v　kontextu. Sebepoškozování nelze vysvětlovat pouze na základě psychologického či biologického výkladu, je třeba uvažovat o všech souvislostech.

Multifaktorový či polyetiologický přístup byl v literatuře již velmi dobře popsán, a proto se mu zde v　obecné rovině věnovat nebudeme. Odkážeme tak na dostupnou literaturu, například: Sociální patologie autorů Kraus, Hroncová a kol., kteří rozebírají multifaktorový přístup v kapitole Teorie sociálních deviací.

Současně bychom chtěli varovat před zjednodušujícími přístupy, se kterými se můžeme v　literatuře setkat. Takovým příkladem je i publikace autorek Vališové a Kasíkové, které o etiologii sebepoškozování píší následující: "Jako vyvolávající příčiny sebepoškozujícího chování jsou psychiatry jmenovány zejména citové a milostné problémy, rozpory s rodiči, vážné školní obtíže (neprospěch, vyloučení ze studia, nespokojenost s chybně zvoleným učebním oborem), tělesné či smyslové vady, které brání plnohodnotnému zapojení mezi vrstevníky. Důvodu vedoucí k úvahám o dobrovolném odchodu ze života bývají složitější". 

Výše popsané vymezení etiologie sebepoškozování rozhodně nemůžeme považovat za dostatečné a je třeba hledat mnohem složitější a komplexnější etiopatogenetické souvislosti. Přesto, že zdůrazňujeme komplexnost chápání bio-psycho-sociálního výkladu, pro větší přehlednost uvedeme souvislosti biologické, psychologické a sociální samostatně.

3.1. BIOLOGICKÁ ETIOPATOGENEZE SEBEPOŠKOZOVÁNÍ
Základ biologické etiopatogeneze můžeme vymezit jako vliv genetiky a dále vliv konkrétních fyziologických mechanismů, které probíhají v　organismu, respektive jako neurochemické odlišnosti v CNS. Psychiatrička Platznerová dává mezi důkazy o genetické podmíněnosti sebepoškozování například: "vyšší výskyt suicidií v rodinách poškozujících se osob nebo vyšší konkordance sebepoškozování u monozygotních než dizygotních dvojčat".

Autoři Rozsívalová, Paclt, Trefilová popisují biologické základy sebepoškozování takto: "Na vznik a průběh autoagrese má vliv dysregulace serotoninergního systému Můžeme tedy hovořit o předpokladu vlivu hladiny serotoninu na sebepoškozující se chování a hypersenzitivita dopaminergních receptorů".

Dalším fyziologickým faktorem u sebepoškozování může být hladina endorfinu. Blíže o tom pojednává Kriegelová: "Někteří výzkumníci tvrdí, že šok ze záměrného sebepoškození stimuluje produkci endogenních opioidů endorfinů. Ty mají analgetický účinek na organismus a mohou vyvolat popisované pocity uklidnění, uvolnění, euforie a snížené vnímání bolesti". 

K　výše uvedené citaci Kriegelové lze ještě můžeme přidat tvrzení Platznerové: "Existuje hypotéza o habituaci na vysoké koncentrace endogenních opiátů v　dětství, způsobené rekurentní expozicí tělesnému a/nebo sexuálnímu násilí". Můžeme připomenout, že právě sexuální zneužití v　dětství a/nebo tělesné týrání v　dětství je často zaznamenáno v　anamnézách klientů, kteří se sebepoškozují, nebo v　minulosti sebepoškozovali.

Etiologii z　biologického hlediska shrneme následovně - za etiopatogenetický můžeme ve vztahu k jevu sebepoškozování považovat serotoninový systém, opioidní systém a dopaminový systém.

3.2. PSYCHOLOGICKÁ ETIOPATOGENEZE SEBEPOŠKOZOVÁNÍ
Z　psychologického hlediska můžeme znovu uvést skutečnost, že s etiopatogenezí sebepoškozování může souviset prožití sexuálního zneužití v dětství a/nebo týrání v dětství, což považujeme za poměrně známý fakt, o kterém hovoří všichni autoři, ať již z řad psychologů nebo psychiatrů, kteří se problematice sebepoškozování věnují.

Zcela zásadní postavení má však z psychologického hlediska ještě jiný fenomén, který se nazývá invalidace. Platznerová invalidaci vymezuje takto: "zpochybnění správnosti, odůvodněnosti, právoplatnosti vlastních pocitů a interpretací situací". Lze říci, že osoba má dojem, že její pocity nejsou správné, ba dokonce zakázané. S obdobnými vzorci chování se v terapii setkáváme i u osob, které jsou obětí domácího násilí.

Dochází u nich k sebedevalvaci a　devalvaci vlastních pocitů. To může být reakce na podsouvání toho, že "správné" jsou pouze pocity násilníka, nikoliv oběti - ta zpravidla nemá nárok na své vlastní pocity. Za další etiopatogenetické psychologické souvislosti můžeme dle Kriegelové považovat: zvýšenou míru impulzivity, úzkost, problematické zvládání hněvu, depresivní ladění, vysoký neuroticismus, vysoká svědomitost, malá extroverze a malá otevřenost vůči zkušenosti.

Jako obecnou psychologickou etiologii sebepoškozování můžeme vymezit i malé množství coping strategií na zvládání distresu, což logicky odpovídá definování sebepoškozování v naší práci. Rozsívalová, Paclt a Trefilová v souvislosti s etiologií sebepoškozování zdůrazňují: "emocionální klima, citově nepřítomný rodič, rigidní a příliš kontrolující rodič, šetření mezigeneračních hranic, nebo vychovatel s psychopatologickou problematikou".

3.3. SOCIÁLNÍ ETIOPATOGENEZE SEBEPOŠKOZOVÁNÍ
Pro specifikaci sociální etiopatogeneze sebepoškozování vycházejí autoři z předpokladu (například Hawton), že jakékoliv špatné sociální zázemí může zhoršovat úzkost a frustraci. To pak může mít za následek zhoršení sebepoškozování. V　obecné rovině můžeme jmenovat: špatné socioekonomické podmínky, špatné sociální klima, sociální izolace, anonymita ve velkých městech - což má souvislost s faktorem nedostatečné sociální opory.

Ze sociologického hlediska bychom mohli připomenout pojmy jako anomie (Durkheim), či výrazy pro pojmenování naší společnosti. Anomie je obecně popisována jako stav, kdy přestala platit zavedená pravidla a ještě nejsou stanovená nová. To může v jedinci vyvolat výše popisovanou úzkost či frustraci. Obecně je dnešní společnost popisována jako společnost rychlá a uspěchaná, což může vést též k oné úzkosti a frustraci.

Například kulturní antropolog Eriksen hovoří v kontextu s dnešní společností takto: "spotřeba antidepresiv a jiných psychofarmak vzrostla v průběhu 90. let enormně, a držela tak krok s　vývojem new economy - nové ekonomiky. Počet receptů vystavených na tzv. psychoaktivní látky se zvýšil jenom v USA ze 131 milionů v roce 1988 na 233 milionů v roce 1998". 

Vidíme zde, že na sebepoškozování a jeho etiologii můžeme nahlížet i pohledem sociálním, respektive sociologickým. Nebudeme však dále pokračovat v　sociologických teoriích, i když by mohly být velmi nápomocné. Tím bychom však značně překročili rozsah této práce. Na konci kapitoly etiologie sebepoškozování chceme znovu zdůraznit, že na sebepoškozování je třeba nahlížet komplexně, tedy bio-psychosociálním, multiparadigmatickým či polyetiologickým způsobem.