Jdi na obsah Jdi na menu
 


VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ

 

VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ SPV
Mgr. Martin Kosek
           
Pakliže chceme vymezit základní pojmy v naší práci, bude se jednat zejména o dva ústřední pojmy: sociálně-psychologický výcvik a sociální dovednosti. Jelikož můžeme nalézt různá vymezení výše uvedených pojmů uvedeme pro srovnání výklad více autorů.
            Zcela nezbytné a prvořadé je vymezení pojetí pojmu „sociálně-psychologický výcvik“. Nutno konstatovat, že v literatuře se můžeme setkat s více výrazy, např.: sociálně-psychologický trénink, interakční psychologický výcvik apod.
Profesor Nakonečný vymezuje sociálně-psychologický trénink poměrně široce, a to jako: „metodicky založený nácvik určitých schopností sociální interakce, který se rozšířil na jedné straně do oblasti psychoterapie (encounter group therapy, psychoterapie v rámci psychoterapeutických skupin setkávání), na druhé straně do oblasti psychologie organizace, respektive řízení (zejména výcvik v roli řídícího pracovníka), a v neposlední řadě do oblasti praktické pedagogiky a posléze do obecně rozšířeného směru tréninku asertivity (sebeprosazování)[1]
            Pokud Nakonečný používá ve své definici sociálně-psychologického výcviku pojem sociální interakce, považujeme za přínosné ho zde objasnit tak, aby byla myšlenka pojetí sociálně-psychologického výcviku správně pochopena. Využijeme zde definici sociální interakce, jak ji uvádí psychologický slovník, tj.: „vzájemné dorozumívání, verbální i neverbální, mezi dvěma nebo více jedinci či mezi skupinami; nejčastěji probíhá tak, že chování jednoho se stává podnětem pro chování druhého, jeho reakce se naopak stává podnětem pro prvého či dalšího; sociální interakce zahrnuje jak sociální komunikaci, procesy, vliv a moc, tak i kooperaci a sociální konflikt.“[2].
            Výše uvedeného pojetí profesora Nakonečného poukazuje na možnost využití sociálně-psychologického výcviku ve třech oblastech. Pro potřeby naší práce je nutno danou problematiku dále upřesnit. V oblasti psychoterapie se jedná zejména o „navazování pohody, uvolňování se, vyprávění a rozhovory, učení se novým formám komunikace a kooperativního jednání“[3]. Pokud se zaměříme na druhou oblast, tj. trénink řídících pracovníků (manažerů), jedná se o „výcvik příslušné odborné kompetence“[4].
            Jako třetí oblast Nakonečný uvádí praktickou pedagogiku. Pro doplnění uvádíme, že dnes jsou programy sociálně-psychologického výcviku zařazovány např. do studijních plánů oborů, které lze označit jako „pomáhající profese“. Pod tímto označením můžeme nalézt studijní obory jako psychologie, sociální práce, speciální pedagogika, sociální pedagogika a další.
            Mimo obory ve smyslu pomáhajících profesí můžeme vidět aplikace sociálně-psychologického výcviku též v oblastech vzdělávání budoucích ekonomických odborníků. Do oblasti, kterou Nakonečný označuje, jako praktickou pedagogiku lze zařadit i následné vzdělávání. Tímto máme na mysli zejména vzdělávání v rámci firem a organizací, které však nemusí být určeno pouze pro vedoucí pracovníky.
             Odlišné definování sociálně-psychologického výcviku oproti Nekonečnému nabízí Hermochová, která definuje sociálně-psychologický výcvik jako: „systematický plánovaný přístup k ovlivnění skupinových procesů a skupinového chování[5]. V přístupu Hermochové se jeví dominantní zejména ovlivňování osob právě vlivem skupinových procesů.
V tomto kontextu lze hovořit o formě záměrného sociálního učení, které tedy je dle Hermochové systematické a plánovité. Oproti přístupu Nakonečného nám zde však chybí důraz na schopnost sociální interakce, respektive na schopnost sociálních dovedností.
            Další možné definování sociálně-psychologického výcviku (zde uvedeno jako učení sociálně řízené) nalezneme v psychologickém slovníku. Zde ho autoři vymezují jako: „trénink, který probíhá v uměle navozených situacích a zaměřuje se na změnu chování účastníků, např. asertivní vystupování, účinné jednání s určitou klientelou, efektivní vedení podřízených“[6]. Mimo hesla „učení sociálně řízené“ najdeme v souvislosti s definováním sociálně-psychologického výcviku v psychologickém slovníku také odkaz na „trénink sociální“.
            Trénink sociální definují autoři psychologického slovníku jako: „trénink podněcující aktivitu členů skupiny a umožňující podporu a rozvoj všech žádoucích vlastností jeho účastníků; nejčastěji se používá: a) přímá konfrontace, b) volba správného okamžiku, c) odborné neutrální řízení, d) otevřená komunikace, e) adekvátní intenzita postojů aj.; pravidlem je, že se zúčastňují všichni členové skupiny a svou aktivitou podporují proces změny“[7].
            Dalším, avšak velmi důležitým termínem, jsou sociální dovednosti. Saul Kassin definuje nácvik sociálních dovedností jako: „druh behaviorální terapie s cílem rozvíjet způsob komunikace s druhými lidmi na základě modelování, přehrávání rolí a posilování (například trénink asertivity)“[8](Kassin, 2007). Kassin ve své definici odkazuje na výraz komunikace. V našem pojetí se jedná spíše o rozvoj celkového chování, nejen komunikace.
            Pakliže se však ztotožníme s tím, že „nelze nekomunikovat,“ a to ve smyslu, že není možné se nechovat (dle myšlenek P. Watzlawicka), je Kassinova definice výstižná. Na druhou stranu však podotýkáme, že v pojetí Kassina jde spíše o využití sociálních dovednostní v rámci psychoterapie. Nácvik sociálních dovedností vnímáme jako celkový rozvoj osobnosti, která nepotřebuje psychoterapeutickou péči, nýbrž mít možnost bezpečně si vyzkoušet různé druhy sociálního chování v rámci skupiny při sociálně-psychologickém výcviku a hledat nejlepší možnosti.
            Při tomto nácviku sociálních dovedností taktéž získá konkrétní zpětnou vazbu o svém chování. Zpětnou vazbu v rámci sociálně-psychologického výcviku vnímáme jako bezpečnou metodu, který by měl být založený na maximální otevřenosti. Při reálných konfrontacích s podřízenými ne vždy takovou otevřenou zpětnou vazbu získá.
            Liberman definuje sociální dovednosti jako „schopnost jasně a srozumitelně sdělovat své pocity a problémy a konstruktivně řešit své mezilidské problémy tak, abychom byli schopni dosáhnout svých cílů“[9]. Rozlišuje přitom tři základní složky, které jsou v sociálních dovednostech obsažené, a to: vnímání, porozumění a sdělování. Jde o to, že by osoba měla mít schopnost vnímat sociální situaci, správně porozumět tomu, co vnímá a sdělit své vlastní pocity a potřeby druhým lidem.


[1] NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Praha: Academia, 2009. s. 470.
[2] HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. s. 236.
[3] NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Praha: Academia, 2009. s. 470.
[4] NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Praha: Academia, 2009. s. 470.
[5] KOLAJOVÁ, Lenka. Týmová spolupráce. Praha: Grada Publishing, a. s., 2006. s. 80.  
[6] HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. s. 649.
[7] HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. s. 628.
[8] KASSIN, Saul. Psychologie. Brno: Computer Press, 2007. s. 637.
[9] PRÁŠKO, Ján a kol. Poruchy osobnosti. Praha: Portál, 2009. s. 145.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář