Jdi na obsah Jdi na menu
 


Metody sociálně-psychologického výcviku manažerů 1

24. 5. 2011

 

METODY SOCIÁLNĚ-PSYCHOLOGICKÉHO VÝCVIKU MANAŽERŮ
 

Mgr. Martin Kosek
            Nyní se zaměříme na oblast metod sociálně-psychologického výcviku manažerů. Tuto kapitolu lze považovat jako jednu z nejdůležitějších či stěžejních. Na tomto místě je vhodné ještě upozornit na skutečnost, že v naší práci naleznete rozdělení na „metody“ a „techniky“ sociálně-psychologického výcviku manažerů. Toto pojetí jsme zvolili pro větší přehlednost textu. Jeví se nám však nezbytné poukázat na vnímání či rozlišení slov „metoda“ a „technika“ tak, jak je používáme v naší práci.
            Slovo metoda – dle filosofického slovníku: „z řeckého meta hodos, cesta kam – způsob, jak dosáhnout jistého předem stanoveného cíle“[1] nebo jinými slovy cesta vedoucí k nějakému cíli. V našem pojetí je tímto cílem právě sociálně-psychologický výcvik manažerů, respektive rozvoj psychosociálních dovedností v manažerské práci.
            Slovo technika – dle psychologického slovníku: „způsob, jakým něco získat, něčeho dosáhnout, činnost, pracovní prostředek či postup sloužící k naplnění určitého cíle, kterým nejčastěji bývá získání nových poznatků“[2]. Po této definici z psychologického slovníku však můžeme tápat v tom, jaký rozdíl máme vnímat mezi pojmy „metoda“ a „technika“.
            I zde nám může být nápomocen psychologický slovník, ve kterém autoři naznačují možné dělení: „metaforicky lze říci, že zatímco metoda je cesta vedoucí k cíli, představuje technika určitý dopravní prostředek, jímž se lze k cíli dostat[3]. Lze hovořit o tom, že cílem je nácvik sociálních dovedností u manažerů, v tom případě je tedy metoda cesta, jak k tomuto cíli dojít, jakých mechanismů využít. Tímto mechanismem máme na mysli zejména sociální učení, které bude následně samostatně vymezeno.
            Jestliže tedy v naší práci vnímáme sociální učení jako metodu sociálně-psychologického výcviku manažerů, pak techniky pro nás jsou jednotlivé dílčí kroky při sociálním učení, např.: technika hraní rolí (vedení pracovní porady, výběrového pohovoru).
 
 
Výše jsme uvedli, že jako metodu sociálně-psychologického výcviku manažerů považujeme zejména sociální učení. Toto východisko odpovídá i pojetí Kolajové, která uvádí: „Základním metodickým prostředkem sociálně-psychologického výcviku je sociální učení a v rámci skupiny pak zejména poskytování zpětné vazby[4]
Naším úkolem je nyní vymezit pojem sociální učení. Pro názornost a pochopení daného výrazu v jeho kontextu jsme se rozhodli dané slovní spojení podrobit detailnějšímu náhledu. Učení můžeme obecně vymezit jako „jednu z podmínek trvalejší modifikace psychických, eventuelně somatických funkcí, která vzniká na základě zkušenosti. Učení může vést k trvalejší změně v prožívání, uvažování i chování[5].
Při interpretaci definice, kterou uvádí Vágnerová dospíváme zejména ke dvěma důležitým poznatkům. Zaprvé jde o to, že učení se děje na základě zkušenosti a za druhé, že tato zkušenost může mít vliv jak na chování, tak i prožívání. Jelikož rozlišení obou pojmů - „chování“ a „prožívání“ je pro psychologii zásadní, dovolíme si je v krátkosti připomenout.
Chování vymezuje Čírtková jako: „z vnějšku pozorovatelné, popsatelné a zpravidla měřitelné reakce organismu na známé a identifikované situace či stimuly. Běžně se rozlišují tři základní úrovně chování: reflexy, reakce, jednání[6]. Jinými slovy lze říci, že chování je manifestní. Podrobně rozepisovat jednotlivé úrovně chování (tj. reflexy, reakce a jednání) nebudeme. Pro případné zájemce lze odkázat na základní učebnice psychologie.
Prožívání pak Čírtková vymezuje jako: „pojem, který se vztahuje k vnitřnímu duševnímu dění, tj. k psychickým jevům. Psychické jevy třídíme na: psychické procesy, psychické stavy a psychické vlastnosti“[7]. Pokud jsme výše naznačili, že chování je ono manifestní, prožívání je vůči tomu ono latentní, skryté. Ani zde nebudeme podrobně rozebírat psychické jevy, jelikož tím bychom překročili rozsah i zaměření naší práce a odkazujeme na základní psychologickou literaturu.
Pokud se zabýváme pojmem učení, je třeba upřesnit ještě jednu důležitou skutečnost. S pojmem učení se často pojí pouze klasické podmiňování a operantní podmiňování, tj. právě ty formy, při kterých se „organismus přizpůsobuje a učí na základě zkušenosti[8]. Je třeba se však zamyslet nad tím, zdali jsou toto skutečně vyčerpávající formy učení, či zdali jim něco chybí.

 
Kassin nás dále přivádí k zamyšlení: „Copak se pokaždé učíme pouze skrze přímou zkušenost?[9]. Tímto se již blížíme k formě sociálního učení – nejprve však rozvedeme pojem sociální a následně provedeme kontextuální propojení obou termínů.
Než však výše zmíněné propojení provedeme, můžeme na tomto místě ještě připomenout skutečnost, že učení lze obecně rozlišit na formu individuální a skupinovou. Samotný název sociálně-psychologického výcviku napovídá, že jde o formu či záležitost skupinového charakteru. Toto konstatování, sic nám může přijít jako triviální nás však přivádí k samotnému fenoménu sociálního učení, a tím i vlastně k socializaci.
Pokud zmiňujeme pojem socializace, užíváme tohoto pojmu ve smyslu „celoživotního procesu utváření a výchově člověka ve společenskou bytost. Tento proces probíhá ve vzájemné interakci jedince a společnosti[10].
Doposud jsme charakterizovali pojem učení a jeho širší rozměry tak, že jsme uvedli základní formy učení, a dále jsme ho propojili s procesem socializace. Nyní před námi stojí úkol definovat pojem „sociální“. Jak sděluje Nakonečný slovo „sociální“ - „upozorňuje na příslušnost k témuž druhu (latinsky socius – druh, společník)[11]. Jednodušeji řečeno, pojem sociální může označovat vše, co souvisí s lidskou společností, nebo vše, co se společnosti týká.
Sociální učení pak tedy můžeme definovat po vzoru Vágnerové: „sociální učení je závislé na kontaktu se společností. Jedinci umožňuje, aby porozuměl pravidlům, která v této společnosti platí, a na jejich základě se jí přizpůsobil a začlenil se do ní[12]. Již při podrobné analýze této definice sociálního učení můžeme vidět jeho vztah k sociálně-psychologickému výcviku manažerů.
Z výše uvedené definice Vágnerové je patrné, že sociální učení je závislé na kontaktu se společností. Z toho můžeme dále vyvozovat právě potřebu kontaktu v rámci sociální skupiny manažerů, která je právě vytvořena při sociálně-psychologickém výcviku. Jinými slovy lze tvrdit, že bez společnosti se člověk potřebným sociálním dovednostem nenaučí. I manažer musí dokázat pochopit, jak se má chovat či obráceně, co vše si může dovolit.
V zásadě má dvě možnosti. Buď si bude různé druhy svého chování zkoušet přímo na podřízených a bude zkoumat, jak na takovéto chování budou reagovat (lze označit jako metodu pokus-omyl) nebo se danému chování zkusí naučit v bezpečném prostředí. Jako bezpečné prostředí pro nácvik sociálních dovedností, respektive obecně chování považujeme právě sociální skupiny sociálně-psychologického výcviku.
Manažer má možnost zkoumat nejen své vlastní prožívání na základě introspekce poté, co se nějak zachoval, ale i získávat zpětnou vazbu od ostatních účastníků. Za určitou výhodu skupinové práce lze považovat nejen onu zpětnou vazbu na vlastní chování, ale i možné sdílení zkušeností a názorů ostatních účastníků – manažerů. Lze jistě namítat, že ne každý názor ostatních manažerů, kteří se účastní sociálně-psychologického výcviku musí být správný. Stejně tak lze namítat, že i zpětná vazba může být zkreslená.
Výše uvedené námitky jsou jistě oprávněné, na druhou stranu právě velké množství názorů či zpětných vazeb – ať již jsou správné či nejsou – jsou potřebné pro trénink a pro skupinovou dynamiku. Čím více názorů a zpětných vazeb, tím více můžeme tréninkově (výcvikově) zkoušet právě navržené názory ostatních a tudíž se hned můžeme přesvědčit, zdali by jimi navržená volba chování v situaci „tady a teď“ uspěla či nikoliv.
Fenoménem sociálního učení se zabývalo mnoho autorů, např.: Miller, Dollard, Rotter, Searse nebo Bandura. Pro naše potřeby přiblížíme teorii Alberta Bandury.


[1] KOLEKTIV AUTORŮ. Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc s. r. o., Finidr spol. s. r. o. 2002.
[2]  HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. s. 598
[3] HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. s. 598
[4]KOLAJOVÁ, Lenka. Týmová spolupráce. Praha: Grada Publishing, a. s. , 2006. s. 84.                       
[5] VÁGNEROVÁ, Marie. Základy psychologie. Praha: Karolinum, 2005. s. 74.
[6] ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. s. 9.
[7] ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. s. 9.
[8] KASSIN, Saul. Psychologie. Brno: Computer Press, a. s., 2007. s. 191.
[9] KASSIN, Saul. Psychologie. Brno: Computer Press, a. s., 2007. s. 191.
[10] VÁGNEROVÁ, Marie. Základy psychologie. Praha: Karolinum, 2005. s. 273.
[11] NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Praha: Academia, 2009. s. 10.
[12] VÁGNEROVÁ, Marie. Základy psychologie. Praha: Karolinum, 2005. s. 86.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář