Jdi na obsah Jdi na menu
 


Syndrom vyhoření III. - prevence a transakční analýza

2. 3. 2015

SYNDROM VYHOŘENÍ III. - PREVENCE A TRANSAKČNÍ ANALÝZA

Mgr. Martin Kosek, 2015

 

Analytickou část této práce zaměříme na možnost využití teorie transakční analýzy, a to ve smyslu hledání efektivních strategií v kontextu s tímto specifickým psychoterapeutickým směrem, ucelenou teorií osobnosti a sociální komunikace, kterou založil Eric Berne.

            Transakční analytici či obecněji lidé, kteří s transakční analýzou pracují či ji jakkoliv využívají ve své práci se běžně při prevenci zaměřují model tzv. driverů, v českém jazyce se ustálil překlad na tzv. popohaněče. My se však chceme zaměřit na další koncepty, které transakční analýza nabízí a které nám dávají z hlediska specifické prevence syndromu vyhoření smysl.

            Z výše zmíněných modelů bychom chtěli využít zejména teorii hladů, do které patří hlad po struktuře, hlad po uznání, respektive stroke (anglický výraz, který do češtiny můžeme s jistými obtížemi přeložit jako pohlazení) a hlad po podnětech. Při aplikaci těchto modelů či konceptů budeme pracovat i ze zkušenostmi z vlastní terapeutické či poradenské praxe a obráceně zkusíme tyto zkušenosti aplikovat na sebe sama.

            I v oblasti psychoterapie či poradenství bohužel velmi často platí pořekadlo Kovářova kobyla chodí bosa. Jinými slovy se lidé v tomto oboru poměrně často málo starají o své vlastní duševní zdraví, ať se již jedná o běžný stres, respektive distrés, tak o specifickou problematiku burnout. Připomeňme, že sám Freudenberger (klinický psycholog, objevitel burnout) s ním sám bojoval.

                       

3.1 Hlad po struktuře, aneb strukturace času

 

            Jak vyplývá z názvu, tento model se dotýká toho, jakým způsobem pracujeme se svým časem, jak si ho strukturujeme. Mohli bychom se jednoduše ptát sebe sama, jakým způsobem trávíme svůj čas? To se totiž jeví jako velmi zásadní s ohledem na naše duševní zdraví.

            Má náš život v tomto kontextu nějaký řád či systém? Nebo každý náš den vypadá jinak? Zkusme se zamyslet nad tím, kolik činností obvykle během dne vykonáváme. Které z nich děláme pravidelně či se opakují? Při pohledu na svůj denní harmonogram se
v z
ákladu můžeme zaměřit na jednoduché činnosti typu spánek.

            Proč zrovna spánek? Z naší vlastní praxe vyplývá, že lidé vyhledávají poradenství velmi často právě v důsledku toho, že mají závažné obtíže se spánkem a obvykle toto i kombinují s vyšší užíváním alkoholu než dříve. Toto samozřejmě nejsou příčiny, ale následky či dokonce vyvrcholení určitých obtíží, které jedinec má - například jde o: vyšší stres v zaměstnání, nevěra, konflikty ve vztazích, nízké sebevědomí, sociální fobie apod.

            Pojem strukturace času nám nemusí být až tak známý, avšak v našich končinách se můžeme setkat v rámci psychiatrické, ale třeba i sociálněpedagogické sféry s termínem režimová léčba. Ten určitým způsobem souvisí s danou problematikou, i když ji nevystihuje celou, jak si v následně ukážeme. Jak tedy nejlépe vystihnout co je strukturace času v jazyku transakční analýzy?

            Když se Eric Berne zamýšlel nad tím, jak lidé svůj čas strukturují, určil dva jednoduché protipóly - stažení a intimitu. Jednoduše můžeme říci, že stažení odpovídá té strukturaci času, kdy potřebujeme být sami se sebou. Zkrátka nechceme, aby nás někdo rušil, chceme být stažení do sebe sama, v klidu přemýšlet.

            Na druhé straně intimita je ten čas, kdy dokážeme být zcela odhalení, hovořit před druhým člověk o svých nejniternějších myšlenkách, pocitech. Jedna klientka to trefně nazvala být psychicky nahá”. Jde o stav, kdy můžeme plně vyjadřovat pocity typu miluji tě”, mám tě rád. Nejde samozřejmě pouze o sdělování těchto hezkýchvěcí, které však pro mnoho lidí mohou být velmi těžké k vyjádření (v rámci poradenské praxe se běžně setkáváme s tím, že lidé neumí vyjadřovat autentické pocity).

Intimita je také o čase, kdy můžeme druhému člověku sdělovat svá osobní tajemství, své „třinácté komnatya při tom věříme, že nás druhý člověk neodsoudí, že nás bude stále přijímat takové, jací jsme. Tím narážíme na velmi zásadní skutečnost. Tou je emoční ohrožení. Ve stažení v zásadě emoční ohrožení ze strany druhého člověka není, avšak u intimity je obrovské. Dá se říci, že zde můžeme být velmi snadno zranitelní.

            I to je možná důvod, proč se někteří lidé stádiu intimity vyhýbají. Dovedeme si představit, že pokud má člověk například negativní vztahovou zkušenost - například někomu jsem se hodně otevřel, věděl o mně vše (tzn. byli jsme spolu ve stádiu intimity) a následně došlo k emočnímu zranění ze strany druhého člověka (např. využil velmi důvěrné informace, které jsme mu sdělili), tak se před druhými lidmi uzavřu a již se velmi bráním takovému to druhu blízkého kontaktu.

            Na druhou stranu, častější jev, který můžeme běžně pozorovat je skutečnost, že se lidé oné intimitě (důvěrnému sdílení) nikdy nenaučili. Zkrátka na tento typ blízkého chování a sdílení nebyli zvyklí. Představme si rodinu, kde není běžné hovořit o svých pocitech, kde se sdílí pouze základní informace, avšak hovořit o svých pocitech je tabu. Takový jedinec má samozřejmě problém se tomuto chování později naučit, respektive mu to nemusí jít tak snadno.

            Je třeba si uvědomit, že každý z nás může mít jiné nároky jak na potřebu stažení, tak na potřebu intimity. Pokud využijeme přirovnání k hladu, můžeme říci, že někteří lidé mohou být velmi lační po tom, aby mohli svůj čas trávit se sebou sama, tedy v onom stažení. Na druhé straně mohou být lidé, kteří jsou stažením přesyceni a o to více unikají do dalších dílčích strukturací.

            Obráceně můžeme pozorovat osoby, které jsou přímo hladové po neustálém sdílení svých nejniternějších myšlenek, přání, pocitů - tedy přímo vyžadující bytí v intimitě. Opak je situace, kterou jsme naznačili více - někteří lidé hlad po intimitě vůbec nevyžadují, protože ho vlastně ani neznají či neví, jak by dané „jídlovůbec jedli. A jiní ho nechtějí, a to toho důvodu, že se již dostatečně přejedli, respektive zklamali v rámci minulé zkušenosti.

            V širším psychoterapeutickém kontextu můžeme uvažovat o osobách, které v dětství slýchaly od rodičů či jiných významných druhých (tj. osoby důležité pro socializaci a výchovu jedince, které měly zásadní vliv na formování jeho postojů, názorů, hodnot, etc.), jak je nebezpečné věřit druhým lidem, že musíme být před druhými neustále na pozoru. Takové „nahrané” poselství může též způsobit, že bude mít jedinec veliký strach do intimity vůbec vstoupit.

            Pojďme se nyní zamyslet, jak tyto základní myšlenky o strukturaci času můžeme implementovat do prevence syndromu vyhoření. Lze říci, že každý z nás má nějaké optimum a nějakou realitu. Co to znamená? Dejme tomu, že optimum daného člověka je ve vztahu ke strukturaci času mít přibližně hodinu času pro sebe (stádium stažení). Když se však podíváme na realitu, zjistíme, že týž člověk má na sebe sama však pouhé 3 minuty.

            Přesto, že příklad je velmi hraniční, věříme, že není nereálný. V poradenství se velmi často ocitají (zpravidla ženy) osoby, které mají dojem, že musí nejprve opečovat všechny ostatní, například manžela, děti, apod. To může vést až k velkému psychickému vyčerpání, jelikož to, co jim chybí je právě čas na sebe sama. Ať se již bavíme o stažení či intimitě, taková osoba zkrátka nemá naplněno ani jedno, jelikož neustále pečuje o někoho jiného, než o sebe sama. Což může být značně sebedestruktivní.

            Pohled na strukturaci času může uzavřít tím, že je vždy důležité zjistit, jak se výše nastíněné optimum liší od reality. Jednoduchou pravdou je, že naším cílem je optimum a realitu co nejvíce sbližovat (podobně jako kdybychom se bavili o v humanistické psychologii o rozdílu mezi ideálním a reálným já).

           

3.2 Hlad po uznání - stroke

           
            Další možnosti jak se dívat na člověka okem transakční analýzy ve vtahu k burnout je tzv. hlad po uznání. Každý z nás, ať již jsme malé dítě nebo dospělý jedinec, potřebujeme získávat určité formy uznání. Klasickou formou uznání je tzv. stroke, neboli pohlazení. Tento výraz pocházející z angličtiny je pro český jazyk poněkud obtížný. V angličtině totiž výraz stroke nemá pouze pozitivní konotaci (hladím někoho), ale i negativní - např. pohlavek, okřiknutí, apod.

            Když se na to podíváme z hlediska vývoje jedince, můžeme říci, že základem je právě kontakt mezi matkou a dítětem, kde vidíme opravdu klasické hlazení, tedy fyzický dotek. Čím starší jsme, tím je fyzických doteků méně a my spoléháme na jiné druhy pohlazení - např.: úsměv, poplácání po ramenou, zatleskání někomu, ale i situace, kdy nás někdo pochválí, poděkuje nám, vyjadřuje určitý obdiv, apod. Určitou formou pohlazení samozřejmě může být i sex.

            Jak jsme naznačili výše, můžeme pohlazení rozdělit na pozitivní (úsměv, pochvala), tak i negativní pohlazení (zamračení, kritika). I když to může znít tvrdě, v transakční analýze se říká, že je lepší negativní pohlazení, než žádné pohlazení. Jinými slovy je lepší dítě (rovněž dospělého) okřiknout, než si ho vůbec nevšímat. To ukazuje i klinická zkušenost např. u týraných žen.

            Důvodem, kterým to transakční analýza vysvětluje je ten, že pohlazení je něco, co mi potvrzuje existenci. To znamená, že člověk, který je hlazen ví, že existuje. Dáváme mu to tímto aktem najevo. V kontextu lze uvést, že například i záměrné sebepoškozování (self-harm) může být tímto vysvětleno - optikou hlubinné psychologie (jedno z možných vysvětlení, nikoliv však jediné). Pořezání se představuje akt, kdy si jedinec sám potvrzuje vlastní existenci, sic velmi specifickou formou hlazení”.

            Zadání otázkou pro nás opět je, jak můžeme těchto poznatků využít při prevenci syndromu vyhoření. V prvé řadě může jít vůbec o zamyšlení, jaká pohlazení vyhledáváme od druhých lidí (pozitivní či negativní), jaká získáváme, jaká dáváme sami sobě a obráceně, které druhy pohlazení dáváme my druhým lidem.

Již víme, že z hlediska klinické psychologie existují lidé, kteří jsou k syndromu vyhoření predisponováni. Právě tito lidé doslova baží” po pochvale. Právě u těchto lidí může být velmi zásadní se zaměřit na to, jaká pohlazení dostávají a hlavně do jaké míry si je mohou dávat oni sami. Velmi často totiž můžeme pozorovat doslova závislost na uznání ze strany druhých lidí, avšak sami sobě tito lidé umějí dát pohlazení jen málokdy.

            Nejde samozřejmě jen o dávání, ale i o přijímání. Někteří lidé mohou být imunní” vůči jakémukoliv pohlazení. Pak je zde značný prostor pro poradenskou práci (či práci kouče), která stále může patřit do prevence (nikoliv do terapie).

 

3.2 Hlad po podnětech

 

 

            Hlad po podnětech neboli stimulech můžeme chápat jako míru okolních podnětů či vjemů které k nám přicházejí. Tento výrok může být pro čtenáře stále ještě vzdálený. Proto si dovolíme uvést konkrétní příklad, který snad napomůže objasnění. Představte si jednoduchou situaci - žijete od dětství až po svůj pokročilý věk na malé vesnici. Přes den se potkáváte s velmi malým množstvím lidí, někdy se dokonce stane, že nepotkáte nikoho.

            Nyní se máte po několika letech do hlavního města Prahy. Jste nyní doslova vytrženi ze svého obvyklého klidu. Již jen cesta do Prahy - příliš se neorientujete v dopravních řádech, musíte přestupovat na nádraží, které prošlo rekonstrukcí až přijdete do Prahy, kde se nádraží také změnilo do doby, co jste zde byli naposledy.

            Následně se musíte po Praze někam přesunout. Využíváte metro, tramvaje, autobus. Všude je ruch, mnoho lidí. Na každém rohu na Vás působí obrovské množství podnětů, se kterými se běžně nesetkáváte. Jaká je asi nyní vaše reakce? Jak se nyní cítíte? Co říká vaše tělo?

            Jelikož nejde o nereálný příklad, ale příklad vycházející ze zkušenosti, můžeme uvést některé příklady, co lidé běžně říkají v takové situaci. Zpravidla popisují určité vnitřní napětí, tedy stres. Ten se projevuje i tenzí, což je tělesná reakce na stres. Někteří lidé následně popisují bolesti hlavy či nepříjemný tlak v oblasti žaludku, bolesti v okolí krční páteře, apod.

            Zde jsme viděli, co způsobuje nadměrné množství podnětů. Obdobné to je i v situaci, kdy máme nedostatek podnětů. Z penitencionárního prostředí je známý krásný příklad nedostatku podnětů. Tím je samovazba, neboli lidově řečeno samotka. Je třeba upozornit, že aby o ní mohlo být rozhodnuto, musí ji schválit vězeňský lékař. Pokud se někdo vyskytuje dlouhou dobu na samotce, mozek nemá dostatek podnětů. Reakcí mozku pak je halucinace.

            Halucinace zde v podstatě slouží jako sebeochranný prvek mozku - když podněty nemá, začne si je sám vytvářet. Vidíme tedy, že jak nadbytek, tak nedostatek podnětů může být pro organismus člověk škodlivý.

            Aplikace v rámci prevence syndromu vyhoření se jeví jako velmi jednoduchá. Základní strategií je uvědomovat si množství podnětů, která nás zaplavuje. Viděli jsme, že velké množství podnětů zvyšuje stres, respektive se může projevit jako distres. Zvyšování vlastní citlivosti vůči přemíře či nedostatku podnětů z okolí se tedy jeví jako zásadní. Současně může uvést, že pokud je jedinec přesycen jedním druhem podnětů, může mu pomoci přeladění na jiné podněty.

            Dejme tomu, že trávíme x hodin v práci. Plné pracovní nasazení, jeden klient za druhým - podněty jsou tedy lidé, jejich osobní problémy, tedy převážně negativní emoce. Přeladění pak může být jednoduché již jen tím, že si doma pustíme nějakou komedii či humornou knihu, nikoliv odbornou literaturu, jak tomu máme ve zvyku. Stejně tak pro nás může být užitečné uniknout do stažení - od lidí, kterých máme plnou ordinaci. Například zajdeme do obrazárny či musea a snažíme se vnímat to, co nám vyjadřují umělci svými díly.