Jdi na obsah Jdi na menu
 


Syndrom vyhoření II. - prevence

2. 3. 2015

SYNDROM VYHOŘENÍ II. PREVENCE
Mgr. Martin Kosek, 2015

 

Jedním z ústředních termínů naší práce je slovo prevence (z latinského praeveniopředcházet). V obecné rovině jde o předcházení nějakému jevu. Machová v kontextu výchovy ke zdraví vymezuje prevenci následovně: Prevence je ve své podstatě zaměřena proti nemocem a je vedena snahou jim předcházet.[1] V tomto kontextu můžeme ještě zmínit jeden termín, a to salutogeneze - tedy jakýsi vznikzdraví.

Nejfrekventovanější dělení, které v oblasti prevence či profylaxe je na prevenci primární, sekundární a terciální. Tyto tři roviny prevence rozlišili v knize Preventive Medicine v roce 1953 Leavell a Clark.[2] Dle Baštecké se primární prevence vymezuje následovně:  „činnosti, které snižují pravděpodobnost vzniku onemocnění či jako snížení incidence nových případů duševní poruchy v populaci bojem proti zraňujícím silám, které v komunitě, a posílení schopnosti lidí čelit stresu.[3] Jak uvádí Kalina: primární prevence má programově podporovat zrání jedince, aby co nejbezpečněji prošel cestou hledání vlastní identity.[4]

V kontextu s Kalinou můžeme připomenout, že ono programové zrání a hledání vlastní identity je vlastně přiměřený vývoj v oblasti bio-psycho-sociální (někteří autoři hovoří ještě o vývoji spirituálním). Otázkou je, jak budeme takto definovanou prevenci aplikovat na oblast syndromu vyhoření.

Domníváme se, že pokud budeme člověka, tedy jedince chápat jako bytost, která se neustále vyvíjí (tedy nechápe Kalinovu definici pouze jako orientovanou na děti, mladistvé či dospívající), pak lze chápat člověka se syndromem vyhoření jako osobu, která se ocitá v určité vývojové krizi, respektive jako člověka, který některou z minulých krizí nevyřešil.

Poté by totiž bylo možné syndrom vyhoření chápat jako následek těchto nezpracovaných krizí. Z tohoto důvodu se může jedinec následně vrhat do čím dál tím větší pracovní orientace, jelikož není motivovaný ve svých ostatních sociálních rolích. Tuto krátkou zmínku o možném důvodu vzniku syndromu vyhoření považujeme jako svůj příspěvek k možnému vysvětlení.

Přesto existuje mnoho druhů vysvětlení a lze se domnívat, že i zde je na místě aplikovat polyetiologický přístup, který můžeme filosofickou cestou vyjádřit výrokem Kontext dává smysl. Pak se nabízí právě multiparadigmatický přístup při zkoumání jevu burnout.

Nyní se přesuneme k definování výrazu sekundární prevence. V literatuře můžeme najít mnoho definic například: adiktolog Kalina definuje sekundární prevenci takto: souborný název pro včasnou intervenci, poradenství a léčení.[5] V klinické psychologii Baštecké můžeme k sekundární prevenci nalézt ještě následující poznámku: Znamená v podstatě léčbu ve složce diagnostické a terapeutické.[6]

Praktický slovník medicíny autorů Vokurky a Huga nahlíží na sekundární prevenci jiným způsobem: Prevence sekundární se snaží zabránit dalšímu rozvoji nemoci již vzniklé“.[7] V kontextu syndromu vyhoření tedy půjde o situaci, kdy jedinec již částečně “hoří” a my můžeme na základě včasné diagnózy zabránit rozšíření toho jevu. Zásadní se tedy jeví otázka, jak můžeme syndrom vyhoření diagnostikovat. Tomu se budeme věnovat v samotné podkapitole 2.4.

Aby byl výčet kompletní, je třeba ještě vymezit terciální prevenci. Nešpor hovoří o terciální prevenci takto: Ta se provádí poté, co nemoc vznikla a způsobila poškození, cílem terciální prevence je předejít dalším škodám.[8] Z výše uvedeného je tedy patrné, že o terciální prevenci hovoříme v situaci, kdy je výskyt jistý, kdy se rizikové chování opakuje a cílem je právě zabránit dalším možným důsledkům tohoto jednání.

Pod termínem terciální prevence u syndromu vyhoření si představujeme specifické psychoterapeutické postupy, jejichž cílem je, aby jedinec znovu obnovil své sebepojetí. Transakčně-analyticky vyjádřeno, aby jedinec odstranil veškeré kontaminace svého ega, znovu obnovil hranice jednotlivých egostavů a tak docílit autonomie. Na tyto úkony však musí dále navázat posílení ega do budoucna tak, aby neměl jedinec znovu tendence k syndromu vyhoření.


            U prevence se jeví jako zásadní od sebe diferencovat specifickou a nespecifickou prevenci. Specifická prevence se týká jednotlivých nemocí. K definování nespecifické prevence můžeme použít sociálně-pedagogické pojetí, které prezentuje profesor Kraus: představuje celkové formování osobnosti ke zdravému životnímu stylu tak, aby zralá osobnost byla sama schopna odolávat nejrůznějším negativním vlivům, ohrožením a nástrahám.[9]



Specifická prevence u burnout syndromu


            Popis specifické prevence burnout syndromu můžeme naleznout například u Duška a Procházkové, kteří v zásadě vytvořili velmi konkrétní “rady pro život, jak syndromu vyhoření předcházet: 

Snižování příliš vysokých nároků. Kdo na sebe i druhé klade neustále příliš vysoké nároky, vystavuje se nebezpečí stresu. Přijetí skutečnosti, že člověk je dokonalý a chybující.
Vyh
ýbaní se syndromu pomocníka, tj. nadměrné citlivosti k potřebám druhých lidí. Pohyb v rozmezí mezi soucítěním a emocionálním odstupem. Automatické přijetí zodpovědnosti za druhé je činí nezodpovědnými a bezmocnými.

Umění říkat NE. Sebeochrana před přetěžováním.

Stanovení priorit. Není nutné být všude a vždy. Soustředění se na podstatné činnosti.
Dobr
ý plán ušetří polovinu času. Větší úkoly je vhodné si rozdělit na dílčí etapy.

Zároveň je důležité načasování práce.

Přestávky. Zásoba energie je omezená.

Otevřené, ale taktní a citlivé vyjadřování pocitů. Vyhledávání emocionální podpory.
Vyhled
ávání věcné podpory. Všechny problémy nemůžete ani nemusíte vyřešit sami. Pohovořte si s kolegyňkami a kolegy, požádejte je o radu a o návrhy na řešení.
- Vyvarujte se negativn
ímu myšlení. Jakmile zabřednete do hloubání a sebelítosti, řekněte si stop. Položte si otázku: Co je na mně dobrého, co je dobrého na mé práci?Radujte se z toho, co umíte a dokážete. Užívejte si pozitivních stránek života. Vychutnávejte všechno, co podle vás má v životě nějakou hodnotu.


Předcházejte komunikačním problémům. Sdělte spolupracovníkům i klientům hned na začátku svá očekávání a cíle. Vyhýbejte se ukvapeným rozhodnutím, planým slibům i vyhrůžkám.
V kritick
ých okamžicích zachovejte rozvahu. Uvědomte si váš manévrovací prostor a přiměřené způsoby řešení konfliktů. Následná konstruktivní analýza. Projděte si zpětně kritické situace. Analyzujte svoje chování, navrhněte alternativy řešení.
Dopl
ňování energie. Vyrovnávejte pracovní zátěž potřebnou mírou odpočinku. Věnujte se činnostem a vztahům, při kterých se cítíte dobře a které Vás naplňují. Osvojte si relaxační techniky.
Vyhled
ávejte věcné výzvy. Rozšiřování obzoru studiem a repertoáru komunikačních technik zlepšuje schopnost zvládat stres. Využívejte nabídek pomoci. Přihlaste se do vhodného výcviku, požadujte na nadřízených supervizi vaší práce, zaveďte diskuzní semináře. Zajímejte se o své zdraví. Berte vážně varovné signály svého těla. [10]          

 

[1] MACHOVÁ, Jitka a kol. Výchova ke zdraví. Praha: 2009. s. 14. 

[2] BAŠTECKÁ, Bohumila a kol. Klinická psychologie v praxi. Praha: 2003. s. 21.

[3] BAŠTECKÁ, Bohumila a kol. Klinická psychologie v praxi. Praha: 2003. s. 22. 

[4] KALINA, Kamil. Základy klinické adiktologie. Praha: 2008. s. 18. 

[5] KALINA, Kamil. Základy klinické adiktologie. Praha: 2008.  s. 20

[6] BAŠTECKÁ, Bohumila a kol. Klinická psychologie v praxi. Praha: 2003. s. 24. 

[7] VOKURKA, Martin; HUGO, Jan. Praktický slovník medicíny. Praha: 1998.

[8] NEŠPOR, Karel; PROVAZNÍKOVÁ, Hana. Slovník prevence problémů působených návykovými látkami pro rodiče a pedagogy. Praha: 1999. s. 23.

[9] KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. Praha: 2008. s. 18.

[10] DUŠEK, Karel, PROCHÁZKOVÁ, Alena. Diagnostika a terapie duševních poruch. Praha: 2010, s. 335 - 336.