Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sociální etiopatogeneze sebepoškozvání

 

SOCIÁLNÍ ETIOPATOGENEZE SEBEPOŠKOZOVÁNÍ
Mgr. Martin Kosek
 
            Pro specifikaci sociální etiopatogeneze sebepoškozování vycházejí autoři z předpokladu (například Hawton), že jakékoliv špatné sociální zázemí může zhoršovat úzkost a frustraci. To pak může mít za následek zhoršení sebepoškozování. V obecné rovině můžeme jmenovat: špatné socioekonomické podmínky, špatné sociální klima, sociální izolace, anonymita ve velkých městech – což má souvislost s faktorem nedostatečné sociální opory.
            Ze sociologického hlediska bychom mohli připomenout pojmy jako anomie (Durkheim), či výrazy pro pojmenování naší společnosti. Anomie je obecně popisována jako stav, kdy přestala platit zavedená pravidla a ještě nejsou stanovená nová. To může v jedinci vyvolat výše popisovanou úzkost či frustraci. Obecně je dnešní společnost popisována jako společnost rychlá, uspěchaná, což může vést též k oné úzkosti a frustraci.
            Například kulturní antropolog Eriksen hovoří v kontextu s dnešní společností takto: „spotřeba antidepresiv a jiných psychofarmak vzrostla v průběhu 90. let enormně, a držela tak krok s vývojem new economy – nové ekonomiky. Počet receptů vystavených na tzv. psychoaktivní látky se zvýšil jenom v USA ze 131 milionů v roce 1988 na 233 milionů v roce 1998“[1].
            Vidíme zde, že na sebepoškozování a jeho etiologii můžeme nahlížet i pohledem sociálním, respektive sociologickým. Nebudeme však dále pokračovat v sociologických teoriích, i když by mohly být velmi nápomocné. Tím bychom však značně překročili rozsah této práce. Na konci kapitoly etiologie sebepoškozování chceme znovu zdůraznit, že na sebepoškozování je třeba nahlížet komplexně, tedy bio-psychosociálním, multiparadigmatickým či polyetiologickým způsobem.


[1] ERIKSEN, Thomas. Tyranie okamžiku. Brno: 2005. 127.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář