Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sebepoškozování

VYMEZENÍ POJMU SEBEPOŠKOZOVÁNÍ

Mgr. Martin Kosek (2013)

 

 

 

 

Ústředním termínem práce je samozřejmě i výraz sebepoškozování (self-harm). Nejprve definujeme samotný výraz sebepoškozování, následně učiníme vymezení od dalších výrazů, které se sebepoškozováním souvisí, nebo jsou se sebepoškozováním spojovány. Na tomto základě pak specifikujeme naše zaměření v rámci jevu sebepoškozování.

 

 

V literatuře nalezneme různé definice, poukážeme zde na ty nejčastější. Koutek a Kocourková formulují sebepoškozování takto: „Sebepoškozování představuje chování bez vědomého a cíleného záměru zemřít, jehož důsledkem je poškození tělesné integrity“. Autorka Kriegelová ve své práci užívá definici Favazzy, který definuje záměrné sebepoškozování jako „přímou a záměrnou destrukci nebo poškození vlastních tělesných tkání bez vědomého suicidálního záměru“.

Pro naše účely považujeme za nejpřesnější definici Platznerové: „Sebepoškozováním se v psychiatrii označuje komplexní autoagresivní chování, které na rozdíl od sebevraždy nemá fatální následky, jehož cílem není smrt, a které lze naopak nejlépe chápat jako maladaptivní odpověď na jinak nezvládnutelný a akutní chronický stres“. Definici Platznerové vyzdvihujeme zejména kvůli její explicitnosti, tedy: jde o autoagresivní chování, není totožné se suicidiálním jednáním, jelikož jde o maladaptivní odpověď na stres. Současně bychom chtěli varovat před zjednodušujícími či nepřesnými definicemi. Například autoři Fischer a Škoda ve své knize Sociální patologie slučují sebepoškozování s automutilací do jedné definice. To skutečně považujeme za nepřesné, a tudíž se jeví účelné přiblížit příbuzné pojmy se sebepoškozováním, které však nejsou s výrazem „sebepoškozování,“ tak jak je vnímáme v této práci, totožné.

 

Dříve jsme upozornili na termín automutilace. Lze ho považovat za speciální akt sebepoškozování, avšak již nebude odpovídat definici sebepoškozování dle Platznerové. Automutilaci (automutilation) můžeme volně definovat podle Koutka a Kocourkové jako sebepoškození, které vyplývá z psychotické poruchy. Jde tedy o osobu psychicky závažně nemocnou.

Příklad automutilace ve smyslu poruchy jednání psychóz uvádí i Pavlovský a kol.: „schizofrenik si uřízne genitál pod vlivem imperativních halucinací“. Vidíme tedy, že sebepoškozování s automutilací nelze jednoznačně slučovat. V anglické terminologii bychom mohli explicitně říci, že naše práce se zaměřuje na self-harm, nikoliv na automutilation.

 

 

 

Současně vnímáme jako potřebné se vyjádřit vztah sebepoškozování a sebevraždy. Výraz sebepoškozování jsme definovali díky Platznerové. K vymezení pojmu sebevražda využijeme klasické práce T. G. Masaryka: „V užším a vlastním smyslu je naproti tomu jenom ten sebevrahem, kdo učiní svému životu konec úmyslně a vědomě, kdo si smrti jako takové přeje a je si jist, že si svým jednáním nebo opomenutím smrti přivodí“.

Na základě Masarykovi definice vidíme, že sebevrah si přeje zemřít, je to jeho cílem. U sebepoškozování tomu tak však není. Bylo by přinejmenším zjednodušující uvažovat, že ten, kdo se sebepoškodil, chtěl spáchat sebevraždu. Současně můžeme uvést, že se sebepoškozování většinou opakuje – podle Koutka a Koucourkové je to více než 60%. Avšak nelze jednoduše tvrdit, že opakování sebepoškozování je určitou přípravou na vlastní suicidium.

Na druhou stranu autoři Koutek a Kocourková uvádějí následující fakt: „Přibližně 55 – 85% osob, které se sebepoškozují, uskuteční nejméně jeden suicidální pokus. U sebepoškozujících se pacientů nacházíme větší riziko suicidálního chování z následujících důvodů: sebepoškozující se osoby prožívají depresi a beznaděj; mají často suicidální myšlenky a fantazie; jsou více agresivní, afektivně nestabilní a projevují hraniční osobnostní patologii; podceňují riziko autodestruktivního chování, věří, že mohou být zachráněny a mají tendenci pojímat smrt méně definitivně“.

K tomuto můžeme doplnit ještě několik poznámek. Jako sociální pedagogové si musíme uvědomit, že zejména období střední školy je z hlediska ontogenetické psychologie považováno za jedno z nejnáročnějších období, respektive adolescent se nachází v bouřlivém vývoji sebe sama a potřebuje se v něm zorientovat. Pak může být jak sebepoškozování, tak sebevražda možný únik ze situace, kterou jedinec subjektivně nezvládá, nedokáže se s ní vyrovnat.

I Vágnerová ve své Psychopatologii pro pomáhající profese píše: „V tomto období se zvyšuje četnost suicidálních pokusů, které lze interpretovat spíše jako emočně vypjatý způsob volání o pomoc a podporu“. Obdobně se o tomto období vyjadřují Langmeier a Krejčířová: „Projevy citových konfliktů bývají velmi silné a tak nápadné, že daly podnět k označení celého období jako období bouří a krizí“. Současně je nutno dodat, že to nemusí nutně platit pro všechny jedince univerzálně.

Při definování pojmu sebepoškozování a pojmů příbuzných se musíme ještě zaměřit na syndrom záměrného sebepoškozování (deliberate self-harm) a syndrom pořezaného zápěstí (wrist-cutting).

Syndrom záměrného sebepoškozování můžeme dle Drbohlava vymezit jako: „širší pojetí sebepoškozujícího chování, jež je vydělené z kategorie suicidiálních pokusů a zahrnuje sebepoškozování jako specifický patologický projev u poruch osobnosti (hraniční, histriónské, disociální, mnohočetné poruchy osobnosti) nebo u pacientů s poruchami příjmu potravy (zejména mentální bulimie) a závislých na návykových látkách“.

Deliberate self-harm je podle výše uvedené definice zaměřeno více na osoby, které vykazují psychopatologické znaky – poruchy osobnosti, poruchy příjmu potravy či závislostní chování. Naše práce se zaměřuje na širší pojetí sebepoškozování (self-harm), do kterého můžeme syndrom záměrného sebepoškozování zařadit při předpokladu, že někteří středoškoláci mohou být nositeli poruchy osobnosti, poruchy příjmu potravy či závislosti.

Wrist-cutting Drbohlav popisuje následovně: „má charakter sebepoškozování, v němž dominuje pořezávání, typicky na zápěstí a předloktí, které nemá vědomý suicidiální motiv. Popisuje se, že afektivní projevy, jež provázejí sebepořezávání, mají specifickou dynamiku a průběh. Pacienti prožívají tenzi a dysforii“.

Tuto definici můžeme opět označit za poměrně úzkou, vztahující se pouze k pořezání určitého místa. Výraz self-harm tedy chápeme jako širší, pro naši práci určující vymezení sebepoškozování, které se však odlišuje od pojmů jako automutilace, syndrom záměrného sebepoškozování či syndrom pořezávaného zápěstí.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář