Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sebepoškozování jako sociálněpatologický jev

9. 4. 2013

 

SEBEPOŠKOZOVÁNÍ JAKO SOCIÁLNĚPATOLOGICKÝ JEV
 
 
Mgr. Martin Kosek
2013
           
Ve druhé kapitole vymezíme sebepoškozování jako sociálněpatologický jev. Naším cílem zde bude poukázat na určitá fakta, podle kterých se domníváme, že sebepoškozování lze jako sociálněpatologický jev jasně označit. Abychom tak mohli učinit, je třeba nejprve obecně definovat pojem sociální patologie a sociálněpatologický jev, následně pak poukázat na výše zmíněná fakta.
            Pojem sociální patologie můžeme definovat podle Ondrejkoviče jako: souhrnný pojem pro označení chorých, nenormálních, všeobecně nežádoucích společenských jevů[1]. Sociálněpatologický jev by pak byl jev chorý, nenormální, společensky nežádoucí. Přesnější obrázek získáme přidáním citace ze Soudobé sociologie II.
            Šubrt a kol. zde hovoří následovně: „Krajní formu negativních sociálních deviací nazýváme sociálně patologickými jevy (v úzkém slova smyslu). Řadíme mezi ně fenomény s nejvyšší mírou společenské nebezpečnosti a závažnosti: kriminalita, prostituce, sebevraždy
a závislosti“[2]. Při charakteristice sociálně patologického jevu je zde kladen důraz zejména na společenskou nebezpečnost/závažnost a je dáván do souvislosti např. se sebevraždou.
            Autor Komenda dává do souvislosti se sociální patologií společenskou nemoc, a to když vymezuje medicínský pohled na sociální deviace. Dovolíme si jeho text konkrétně citovat: „Medicínský pohled je jedním z dalších přístupů, který si své významné místo našel
i v sociologické literatuře v rámci tzv. sociální patologie. Deviantní jednání bylo označeno jako esenciálně patologické, tj. za příznak společenské nemoci“[3].
            Nyní již můžeme přistoupit k samotné charakteristice sebepoškozování jako sociálněpatologického jevu. Ve výše uvedených definicích vidíme zejména důraz na společenskou nebezpečnost jevu. Můžeme si položit otázku, zdali je sebepoškozování (self harm) společensky nebezpečné, jinými slovy, zdali nejde jen o osobnostní patologii, která by spíše náležela psychopatologii (i když se oba obory často doplňují).
            Důkaz pro společenskou nebezpečnost je dán zejména poznatky o nápodobě sebepoškozujícího se chování. Autorky Bednářová, Yamamotová a Papežová hovoří dokonce o riziku nákazy, respektive, že sebepoškozování má tendenci se šířit[4].


Podobně se vyjadřuje i Kriegelová ve své monografii věnované sebepoškozování. Popisuje zde Contagion effect a Copy-cat effect[5].
            Přeloženo do českého jazyka, jsou zde popisovány jevy jako efekt nákazy a efekt napodobování. Lze jen připomenout, že nápodobu lze chápat jako jeden ze základních socializačních mechanismů. Tyto dva fenomény Kriegelová upřesňuje touto větou:
V recentních studiích se zejména u jedinců v časné adolescenci projevila silná asociace mezi vznikem záměrného sebepoškozování a předešlou expozici záměrnému sebepoškozování v jejich okolí“[6].
            Toto je pro nás zcela zásadní fakt pro vymezení jevu sebepoškozování jakožto sociálněpatologického jevu. Vidíme zde, že může ohrozit společnost právě díky tomu, že mnoho jedinců může mít tendenci ho napodobovat. Jelikož se naše práce zabývá sebepoškozování u středoškoláků, právě středoškoláky, respektive adolescenty lze z tohoto pohledu považovat za velmi rizikovou skupinu na náchylnost expozice, což by mohlo být dalším samostatným výzkumem v českých školách.
            Z jiného hlediska – z pohledu učení – bychom toto mohli vymezit jako maladaptivní formu observačního učení, kdy se jedinec učí tím, že pozoruje jiného. To je však v případě sebepoškozování samozřejmě nejen maladaptivní pro jedince, ale přímo ohrožující. Druhým faktem, kterým poukážeme na vymezení sebepoškozování jako sociálněpatologického jevu
je zvýšené riziko sebevraždy.
            Již jsme uvedli v kapitole Vymezení základních pojmů, že sebepoškozování zvyšuje riziko sebevraždy (výskyt sebevražedného pokusu může být až 60%). Rozhodně není pochyb o tom, že právě sebevražda je jedním z nejběžnějších sociálněpatologických jevů, kdy vidíme určitou/možnou souvislost mezi sebepoškozováním a suicidem.
            Pokud bychom měli tuto kapitolu shrnout, můžeme učinit následující závěry: sebepoškozování v této práci vnímáme jako sociálněpatologický jev, a to zejména na základě dvou faktů – 1. expozice sebepoškozování může u jedince způsobit to, že se začne sám sebepoškozovat a 2. samotný výskyt sebepoškozování u jedince zvyšuje riziko možného budoucího parasuicidiálního jednání, nebo suicidiálního jednání. 


[1] ONDREJKOVIČ, Peter. Sociálná patológia. Bratislava: 2009. s. 9. 
[2] ŠUBRT, Jiří a kol. Soudobá sociologie II. Teorie sociálního jednání a sociální struktury. Praha: 2008. s. 359. 
[3] KOMENDA, Antonín. Sociální deviace. Historická východiska a základní teoretické přístupy. Olomouc: 1999. s. 36.
[4] BEDNÁŘOVÁ, Bibiána; YAMAMOTOVÁ, Anna; PAPEŽOVÁ, Hana. Sebepoškozování u poruch příjmu potravy. In Česká a slovenská psychiatrie. Praha: 2010, č. 3. s. 173 – 178.
 
[5] KRIEGELOVÁ, Marie. Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Praha: 2008. s. 74.
[6] KRIEGELOVÁ, Marie. Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Praha: 2008. s. 74.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář