Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozvodovost z pohledu Sociologie

3. 1. 2010
ROZVODOVOST Z POHLEDU SOCIOLOGIE
Mgr. Martin Kosek
 
1. ÚVOD
 
            Aktuálnost rozvodů nám neustále připomínají masová media, zejména televize, noviny a dnes čím dál tím více oblíbený internet. Jen pro zajímavost – pokud zadáme do internetového vyhledavače heslo rozvod manželství a rozvodovost, dostaneme se přibližně k 121.000 odkazů. Takovéto množství odkazů samozřejmě nemá prakticky žádnou vypovídající hodnotu, kromě toho, že nás upozorňuje na fakt, že rozvodovost je i na celosvětové síti řešena. Kromě masových médií se samozřejmě stačí dívat okolo sebe. V rámci osobní zkušenosti si dobře vzpomínám na střední školu. V ročníku, ve kterém jsem studoval pocházela z rozvedené rodiny pouze jedna dívka. Ve vyšších ročnících to bylo podobné. U nižších ročníků, které postupně přicházely jsme však mohli pozorovat přesný opak. Na chlapeckém internátě byla většina chlapců z rozvedených rodin. Nechci zde spekulovat nad tím, zdali tato skutečnost byla vypovídající o celé společnosti, spíše se snažím poukázat na událost, která poprvé vedla k mému zamyšlení nad otázkou rozvodovosti. Druhý moment, který mám též v paměti, byl rozvod mé tety a možnost pozorování vlivu této události na celou naši rodinu a zejména na její vlastní děti.
            Právě tyto zkušenosti mě vedou k napsání této práce, kde se však pokusím vymezit otázky rozvodovosti v kontextu s odbornou sociologickou literaturou. Práce se pokusí vymezit historické kontexty rozvodovosti v západní společnosti, rozvodovost na našem území a dále vliv rozvodovosti právě na děti z rozvedených manželství.
 
            2. HISTORICKÝ KONTEXT ROZVODOVOSTI
 
            V této části práce se pokusím vysvětlit, jak to bylo s rozvodovostí v naší minulosti. Poměrně často se dnes z úst široké veřejnosti ozývá názor, že dříve tolik rozvodů nebylo a že za vše může dnešní doba. Toto tvrzení je však velmi zjednodušené a právě otevřít oči nám může v tomto směru sociologie, která se snaží poukázat na celý historický kontext, kterým nám může současný i minulý stav více přiblížit a tím i ozřejmit.  
            Je zajisté pravdou, že na Západě bylo považováno manželství za téměř posvátnou instituci a tudíž rozvod byl prakticky (až na velmi výjimečné případy) nemožný. Vliv na tuto skutečnost měla zajisté katolická církev. V této souvislosti lze připomenout heslo: „Co Bůh spojil, člověk nerozdělí.“ Na druhou stranu je však třeba taktéž upozornit na fakt, že katolická církev uměla tato svá hesla dobře „obejít,“ a to buď neplatností manželství nebo rozvodem od stolu a lože. Neplatné od počátku bylo manželství například z důvodu, že mezi manžely ještě nedošlo k sexuálnímu styku. Rozvod od stolu a lože znamenal, tak jak ho definuje Možný (2008) jako rozvod, kdy: „manželé spolu přestali žít, došlo k ustanovení výživného, zproštění manželských povinností a povoloval oddělené bydliště“[1]. Je podstatné zde zdůraznit ještě jeden fakt. V souvislosti s rozvodem od stolu a lože - zde nebylo možné, aby se manželé znovu provdali, znovu založili rodinu. „Nový sňatek umožňovala pouze rozluka, jež měla obdobné právní důsledky jako dnešní rozvod“ Možný (2008)[2]. Udělit rozluku však nebylo jednoduché, udělovala se spíše výjimečně, a to na základě nejprve pouze papeže, později tuto pravomoc měli i biskupové.
            Společenský vývoj jde i v otázce rozvodu kupředu a dochází k jeho usnadnění. Jak uvádí Giddens (1997): „Dlouhou dobu existoval prakticky ve všech průmyslových zemích rozvod na základě žaloby“[3]. Tato skutečnost znamenala, že aby došlo k rozvodu, musel jeden manžel žalovat druhého. Důvody mohly být různé – např.: nevěra, opuštění partnera, týrání, respektive kruté zacházení apod. První rozvody bez výroku o vině, tzn. rozvody po vzájemné dohodě, se objevily v právním řádu několika zemí teprve v polovině 60. let (Giddens 1997)[4].
            Nyní se v několika řádcích pokusím charakterizovat rozvod v rámci České republiky a jeho vývoj. Rozvodem rozumíme právní ukončení manželství, které se uskutečňuje na základě žádosti a dojde k němu rozhodnutím soudu. Do roku 1942 existovaly v České republice 2 způsoby – rozvod a rozluka. Rozvod – bez možnosti uzavřít další sňatek. Rozluka (další sňatek je možno uzavřít). Dle zákona číslo 251/1949 sb., o právu rodinném je rozvod jediná forma právního zániku manželství za života manželů[5]. Co se týče evidence rozvodů v České republice, mají ji na starosti okresní soudy, které odesílají svá hlášení o rozvodech 2krát měsíčně příslušným krajským soudům. Tato hlášení taktéž zpracovává Český statistický úřad.
            Za první republiky byla rozvodovost relativně vysoká, po 2. světové válce stoupla křivka rozvodovosti pouze mírně. K dalšímu nárůstu došlo v polovině 60. let. To bylo po přijetí nového zákona o rodině v roce 1963. Zde došlo k zrušení principu viny, avšak tento zákon nepřipouštěl tzv. smluvený rozvod. K další novelizaci tohoto zákona došlo v roce 1965. Zde došlo ke stanovení rozvodu i bez souhlasu nevinného manžela za podmínky, že spolu manželé delší dobu nežili (jako běžné pro rozvod se počítala doba 3 let). Počáteční úroveň rozvodů v České republice byla asi 10.000 rozvodů ročně (počátkem 50. let). V letech následujících se počty rozvodů zvyšovaly. V roce 1969 překročil počet 20.000, v roce 1984 pak již 30.000. Číslo třiceti tisíc rozvodů se pohybovalo celá devadesátá léta. K další novelizaci zákona došlo v roce 1998 – zákon č. 91/1998 sb. Zde dochází k úpravě dalších podmínek, a to zejména ztížení rozvodů manželství s malými dětmi abyl zaveden rozvod se zjednodušeným projednáváním. Tato novelizace v podstatě přinesla to, že manželství nemohlo být rozvedeno, pokud by to bylo s rozporem se zájmem dítěte. Co se týče zjednodušeného projednávání, soud již nezjišťoval příčiny rozvratu manželství, pokud byly splněny následující podmínky: manželství trvalo minimálně 1 rok, manželé spolu minimálně 6 měsíců nežijí, k návrhu a rozvod se druhý manžel také připojí a manželé mezi sebou mají vyřešeny majetkově-právní vztahy a poměr k nezletilým dětem[6]. V roce 1998 došlo k mírnému poklesu rozvodů, což trvalo přibližně do února 1999 (zde bylo rozvedeno přibližně 23.000 manželů) – poté docházelo k opětovnému zvýšení. V roce 2001 byla hranice opět vyšší jak třicet tisíc.
            Pokud bych měl shrnout rozvodovost na území České republiky, lze jednoduše říci, že trend rozvodovosti kopíruje zákonné možnosti k ukončení manželství. Kdybychom se chtěli pustit do odvážné interpretace statistik rozvodovosti na území naší republiky, je možné, že kdyby byly zákonné možnosti rozvodů od počátku stejné, zřejmě i počet rozvodů by byl stejně vysoký, jako je tomu dnes.
 
            3. VLIV ROZVODOVOSTI NA DÍTĚ
 
            Je velmi obtížné posoudit zdali v tom, že se lidé rozvádějí převládají pozitiva či negativa. Někteří lidé hovoří pouze o tom, že rozvody jsou špatné. Pokud však chceme uvažovat opravdu sociologicky, musíme na tuto problematiku nahlížet mnohem komplexněji. Je třeba si uvědomit, že mezi námi mohou žít rodiny, které sice nejsou rozvedené, avšak neplní ty funkce, které jsou pro rodiny určeny, respektive ty funkce, které společnost od rodiny očekává. Tyto funkce jsou např.: biologicko reprodukční, socializační, výchovná, sociálně ekonomická, emocionálně stabilizační.
            Co však lze s jistotou říci je fakt, že každý rozvod znamená jistou emocionální zátěž. Ta se projeví jak na rodičích, jejich dětech, případně dalších osobách, kterých se rozvod týká. Zvládání této emocionální zátěže samozřejmě bude záviset na dalších faktorech, jako je věk (respektive osobnostní vyspělost), kontakt se sourozenci, prarodiči a další. Po rozvodu bude jistě určující i to, zda se děti pravidelně vídají s oběma rodiči[7]. Giddens (1997) dále popisuje, že výzkumy dokazují, že děti po rozvodu skutečně často emocionálně strádají. Děti předškolního věku jsou často zmatené a vystrašené, mají tendenci klást vinu za rozvod samy sobě. Starší děti chápaly motivaci rodičů lépe, ale často si dělaly starosti o svou budoucnost a dávaly najevo výrazný hněv. Většina dětí si také přenáší tuto svoji negativní zkušenost do svého budoucího manželství. Statisticky děti z rozvedených rodin vykazují nižší sebevědomí a horší školní výsledky, častěji střídají zaměstnání a je zde vyšší pravděpodobnost, že se samy rozvedou. Avšak ani zde není jednoduchá interpretace. Je podstatné si i zde ukázat tzv. „druhou stranu mince“. Faktem je, že i děti z rozvedených rodin ve škole dobře prospívají a nejeví žádné známky sníženého sebevědomí. A obráceně – děti, které žijí v nerozvedených manželstvích vykazují horší prospěch a snížené sebevědomí.  
 
            4. ZÁVĚR
 
            Co říci závěrem? Snad jen to, že sociologické uvažování by nám mělo otevírat oči. Pokud hovořím o otevírání očí, mám na mysli zejména ten fakt, kdy se naše společnost velmi snadno uchyluje k různým jednoduchým závěrům a interpretacím. Jak jsem se pokusil v této práci ukázat (např. na vlivu rozvodovosti na děti) – není možné nahlížet pouze lineárně. Pokud chceme zkoumat lidské uvažování, chování a společnost, musíme si uvědomit, že se nejedná o matematiku. Zde nelze hovořit v jednoduchých závěrech typu „1 + 1 = 2“. Asi bychom měli spíše používat vyjádření „mohlo by to být tak i tak“ – přičemž tento závěr nám dokazují i výzkumy. Jistě nelze popřít, že rozvodovost stoupá. Statistiky hovoří jasně. Ovšem v rámci sociologie je třeba také zkoumat různé sociálny normy, které jsou ve společnosti nastaveny. Samozřejmě, že ke slovu norma se taktéž váže vliv doby – protože právě to, co nám může dnes připadat „normální“ se může našim předkům jevit jako zcela „nenormální“.
 
            SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
            GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 80-7203-124-4.
 
            MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 1. vyd. Praha, 2008.
 
            http://www.demografie.cz
 
           
 
Martin Kosek

[1] MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha 2008, s 207.
[2] MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha 2008, s 208.
[3] GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha 1997, s 164.
[4] GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha 1997, s 164.
[5] http://www.demografie.cz
[7] GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha 1997, s 167.