Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prevence sebepoškozování - obecná část

25. 9. 2014

 

PREVENCE U SEBEPOŠKOZOVÁNÍ

 

 

Mgr. Martin Kosek, 2014

 

Bazálním východiskem pro psaní této kapitoly nám poslouží monografie o sebepoškozování od psychiatričky Platznerové, která se zde krátce zmiňuji o prevenci. Platznerová však uvádí pouze základní myšlenky, které nejsou konkretizovány do jasných definic, postupů a metod. Právě přiblížení těchto konkrétních pojmů vnímáme jako nástroj pro uchopení prevence sebepoškozování u středoškoláků v České republice, což je téma doposud nerozpracované.

Pokud provedeme detailní analýzu textu Platznerové, můžeme na jeho základě identifikovat východiska pro prevenci sebepoškozování u středoškoláků a diferencovat je do třech hlavních oblastí, které mají mezi sebou úzkou vazbu. Tyto oblasti můžeme vymezit následovně: 1. Posílení schopnosti jedince zvládat zátěžové situace, 2. Pomoci rozeznat středoškolákům jejich silné stránky a rozvoj schopnosti navazovat vztahy (a říci si o pomoc) a 3. Zlepšit schopnost rozpoznat distres jak u sebe sama, tak i u spolužáků. V následujících řádcích tyto úvahy více rozvedeme.

 

6. 1. POSÍLENÍ SCHOPNOSTI JEDINCE ZVLÁDAT ZÁTĚŽOVÉ SITUACE

 

Platznerová uvádí: „motivací k osvojení si sebepoškozujících praktik bývá neschopnost najít jiný uspokojující způsob zvládání silných negativních pocitů, lze logicky předpokládat, že účinná preventivní opatření budou muset zahrnovat snahu o posílení kapacity jedince zvládat nepříznivé situace[1].

Ve výše uvedené citaci Platznerové vidíme jasnou souvislost mezi sebepoškozováním a neefektivními či dokonce maladaptivními strategiemi zvládání nepříznivých či náročných životních situací. Právě problematice náročných životních situací se nyní budeme blíže věnovat, abychom mohli následně přejít ke konkrétním preventivním opatřením. Schopnost zvládat zátěžové situace můžeme volně zařadit do oblasti primární prevence.

Kapitolu považujeme nejen za stěžejní, ale současně považujeme za zcela zásadní pro pochopení její problematiky, sestavení efektivní sociálněpedagogické prevence vůči jevu sebepoškozování. Nejprve se podíváme na základní východiska, která můžeme charakterizovat v těchto pojmech: životní situace, náročnou životní situace, druhy náročných životních situací a coping mechanismy.  

6.1.1. ŽIVOTNÍ SITUACE A NÁROČNÁ ŽIVOTNÍ SITUACE

 

Nejprve vymezíme termín životní událost. Při vymezení tohoto pojmu se budeme řídit definicí Hanzlíčka. Ten popisuje životní událost jako „skutečnosti, které se mohou v životě jedince vyskytovat nezávisle na jeho vůli a jež přitom závažně a dlouhodobě ovlivní navyklé činnosti či celý životní styl. Přinášejí někdy chtěnou a někdy vnucenou změnu[2]. V tomto vymezení je tedy patrný vliv situace, kterou jedinec nemůže ovlivnit a která působí závažně a dlouhodobě.

            Jiné vymezení životní situace můžeme najít v literatuře sociálněpedagogické. Kraus ji definuje jako „komplex podnětů (jevů, osob, vztahů mezi nimi) vyskytujících se v určitém místě a v určitém čase“[3]. Zde můžeme vnímat jiný úhel pohledu, který se zaměřuje jak na komplexnost, tak na časové a místní určení.

            Právě zátěžovou situaci můžeme chápat jako jednu z typů situací životních. Vágnerová definuje zátěžovou situaci následovně: „u daného jedince vyvolává stav nadměrného zatížení nebo ohrožení spojeného s úbytkem uspokojení, ohrožující jeho celkovou, tělesnou i duševní pohodu[4].  Výše jsme uvedli definici zátěžové situace. Je třeba upřesnit, že v odborné literatuře se setkáváme s různými označeními téhož.

            Tím máme na mysli, že tuto definici lze považovat za platnou i pro náročné životní situace, kritické životní události, zásadní životní situace, převratné životní události, stresující životní události či životní těžkosti.

 

6.1.2. DRUHY ZÁTĚŽE

 

Vágnerová ve své publikaci Psychopatologie pro pomáhající profese postupně rozlišuje tyto základní druhy zátěže: frustrace, konflikt, stres, trauma, krize a deprivace[5]. Nyní se i my pokusíme tyto druhy stručně charakterizovat. S ohledem na zaměření této práce půjde však pouze o stručné vymezení, detailní podobnu lze nalézt právě například u již zmíněné Vágnerové.

Nejprve se zaměříme na frustraci. Nakonečný upozorňuje, že se tento pojem užívá k označení tří různých, ale propojených jevů: „1. vnější situace blokující dosažení nějakého cíle (uspokojení potřeby), vystupující jako bariéra zacíleného chování (dosažení je znemožněno); 2. vnitřní psychický stav, který tato situace vyvolává, vyznačující se vznikem emoce (afektu) a vnitřního napětí (tenze) s motivací po překonání překážky; 3. zvláštní způsoby chování, které jsou s touto situací a vnitřním stavem jedince, jenž byl touto situací vyvolán, způsobeny a vyznačují se převážně nevědomým pokusem vyrovnat se s touto situací a zbavit se vnitřní tenze, která s ní souvisí“[6].

Dále se budeme zabývat konfliktem. Pavlovský o konfliktu hovoří takto: „nejčastěji chápán jako situace, kdy na jedince současně působí tlaky opačného směru a přibližně stejné síly. Konflikt může probíhat intrapsychicky jako střet různých motivů, nebo může jít o konflikt vnější, odehrávající se v mezilidských vztazích“[7].

Třetí v pořadí je stres. Podle Baštecké stres obvykle definujeme jako „reakci organismu na zátěžový podnět z prostředí“[8]. Jelikož se domníváme, že termín stres je poměrně často v dnešní společnosti užíván, nabídneme ještě další pohledy na možné definování. Atkinsonová nabízí následující charakteristiku: „stres se vyskytne tehdy, když se lidé setkají s událostmi, než vnímají jako ohrožení své tělesné nebo duševní pohody“[9]. Zde můžeme vidět určitou propojenost s definicí zátěžové situace podle Vágnerové.

Sama Vágnerová definuje stres jako: „stav nadměrného zatížení a ohrožení“.  Podobně autoři Hewstone a Strobe hovoří o stresu jako: „stav, který nastává, když nároky situace, které jedinec vnímá, zatěžují či přesahují jeho zdroje a ohrožují jeho duševní pohodu“[10]. Všechny tyto definici nám ukazují určitý pohled na stres.

My se můžeme pokusit o určitý souhrn výše předložených definicí či dokonce nabídnout vlastní pohled. Stres je zátěž, na kterou organismus reaguje v situaci, kterou subjektivně vnímáme jako ohrožující s ohledem na psychosomatickou jednotu člověka. Nyní se již přesuneme k dalšímu druhu zátěže, a to k traumatu.

Trauma můžeme podle Vymětala vymezit jako: „následek zcela neočekáváné a silně negativně působící události, kterou jedinec není schopen přijmout a jež se promítne do jeho duševního a tělesného stavu“[11]. Trauma je zásadní právě tím, že na něj člověk není připraven – můžeme sem zařadit například hromadná neštěstí, povodně, ale například i znásilnění.

Krize – jak uvádí Vádočková: „krizi můžeme chápat jako subjektivně ohrožující situaci s velkým dynamickým nábojem, potenciálem změny“[12]. Považujeme za účelné doplnit tuto definici ještě jednou skutečností, kterou uvádí Vágnerová: „Jejím typickým znakem je selhání adaptačních mechanismů, dosud užívané způsoby přestaly být funkční, a člověk musí hledat jiné“[13].

Poslední termín, který nám zbývá v této části práce vysvětlit je deprivace. K její definici využijeme práci Vymětala, který ji vymezuje následovně: „déletrvající nedostatek v uspokojování některé z lidských potřeb“[14]. Pokud se zaměříme právě na definici deprivace a frustrace, můžeme zde pozorovat značnou podobnost. Oba pojmy se vztahují k neuspokojování potřeb. Lze říci, že právě deprivace je dlouhodobé až chronické neuspokojování, právě oproti frustraci.

Zcela odlišný přístup k dělení psychických zátěží můžeme naleznout u Oldřicha Mikšíka v jeho knize Psychologická charakteristika osobnosti. Toto dělení uvedeme spíše pro zajímavost, charakterizovat budeme tedy pouze stručně a zájemce odkážeme přímo na výše uvedenou publikaci. Mikšík vymezuje následující dělení: běžná psychická zátěž, optimální psychická zátěž, pesimální psychická zátěž, hraniční psychická zátěž a extrémní psychická zátěž[15].

Toto dělení se vztahuje k subjektivnímu hodnocení zátěže jedincem. Sám Mikšík to charakterizuje následovně: „Subjektivní hladinu prožívané psychické zátěže hodnotíme ve smyslu aktualizovaných disproporcí mezi předpoklady daného jedince a nároky prostředí (profese) na jeho psychiku“[16]. V tomto hodnocení se ukazuje, že jak nadbytečná, ale tak i žádná zátěž je pro organismus ohrožující. Jinými slovy – každý z nás potřebuji určitou hladinou stresu ve svém životě.

 

6.1.3. ZPŮSOBY VYROVNÁVÁNÍ SE ZÁTĚŽOVÝMI SITUACEMI – COPING STRATEGIE

 

Pro účely naší práce jsme vybrali dělení způsobů zvládání zátěžových situací podle Vágnerové, které nám přijde nejvíce srozumitelné. V závěru této části však uvedeme i jiný pohled, který nabízí Kohoutek. Ten však poslouží pouze pro srovnání různých přístupů. Pokud se v nadpisu objevuje termín „coping strategie“ je nutno ho vymezit. Obecně lze říci, že termín „coping“ je právě ekvivalentním termínem k českému „vyrovnávání se“. Tuto myšlenku však dále ještě upřesníme.

Pokud bychom pátrali v odborné literatuře, odkud tento termín pochází, můžeme využít interpretaci Křivohlavého: „Termín je odvozen od řeckého kolaphus – rána uštědřená protivníkovi v boxu. Tím, kdo tuto ránu dává, je člověk, který se do těžké životní situace – do stresu – dostal“[17]. Vágnerová diferencuje způsoby vyrovnávání se zátěžovými situacemi podle toho, zda jsou uvědomované či neuvědomované. Právě uvědomovanou formou je tzv. coping, neuvědomovanou formou jsou potom ego obranné mechanismy[18].

Nejprve se zaměříme na uvědomované reakce, tj.: coping zaměřený na řešení problémů a coping zaměřený na udržení přijatelné subjektivní pohody – takto je definuje Vágnerová[19]. Anglické výrazy, které se vyskytují v zahraniční odborné literatuře, pro tyto dva pojmy jsou: Problem-focused coping (zvládání zaměřené na problém) a Emotion-focused coping (zvládání zaměřené na emoce)[20].

Coping zaměřený na řešení problému Vágnerová vymezuje takto: „vyplývá z představy, že problém je možné řešit a že jedinec je schopen takového cíle dosáhnout“[21]. Jinými slovy, jde zde vlastě o uvědomění si vlastních sil, posílení sebe sama. Takový člověk si dodá určité uznání, uschopní se ve smyslu toho, že je kompetentní k řešení daného problémů a dát si tím i určité povolení pro sebe sama takový problém řešit. Toto celé bychom mohli shrnout do motta:  „Mám na to a zvládnu to“.

Druhý je coping zaměřený na udržení přijatelné subjektivní pohody. Dle Vágnerové má následující východisko: „problém není možné řešit, a proto je nutné k němu přistupovat jinak, např. se s ním smířit“[22].  Typickým příkladem může být úmrtí blízké osoby. Pokud mi zemře blízký člověk, takovou situaci nemohu nijak vyřešit ve smyslu copingu zaměřeného na řešení problémů. Jediné, co mohu udělat (ve smyslu coping strategií) je smířit se tímto faktem.

Výše jsme popsali dělení vyrovnávání se zátěžovými situacemi na vědomé a neuvědomované. Nyní přejdeme k neuvědomovaným strategiím, tj. k ego obranným mechanismům. „Koncept egoobranných mechanismů má původ v psychoanalýze, či přesněji v klinické psychologii a patří k nejdůležitějším objevům klasické psychoanalýzy“[23], píše Nakonečný. Základní myšlenky o ego obranných mechanismech tedy popsal sám Sigmund Freud.

Jeho myšlenky pak dále rozvinula Freudova dcera Anna Freudová[24].  Základní ego obranné mechanismy, kterými se zde budeme zabývat, jsou: vytěsnění, potlačení, racionalizace, regrese, projekce a popření. Dále je budeme podrobněji charakterizovat. Vytěsnění (anglicky repression) je základní mechanismus, o kterém hovořil již Freud. Praško popisuje vytěsnění následovně: „Při vytěsnění jsou ohrožující nebo bolestné impulzy či vzpomínky vyloučeny z vědomí“[25].

Z vlastní praxe můžeme uvést zkušenost, kdy klient přišel na poradenství/terapii s tím, že si nepamatuje některé části svého dětství. Například si nepamatuje nic ze svého života mezi šestým až čtrnáctým rokem. Zde se velmi pravděpodobně jedná právě o mechanismus vytěsnění, kdy události, které se v tu dobu děly zdály natolik ohrožující, že bylo pro jedince účelné je vyloučit z vědomé mysli, tedy vytěsnit.

Potlačení (anglicky suppression) – dle Nakonečného: „popudy, poctivy, představy neslučitelné s osobní morálkou jsou vylučovány z vědomí, aby se zabánilo pocitům viny, úzkosti, což může být spojováno se zapomínáním nepříjemných událostí“[26]. Čili zde jde o dočasné úmyslné odsunutí nepříjemných událostí mimo vědomí.

Racionalizace – Atkinsonová uvádí: „Jedná se o přidělení logických nebo sociálně žádoucích motivů tomu, co děláme, takže se zdá, že jednáme racionálně“[27]. Zde je patrné zásadní sdělení, že tedy nejde o racionální chování člověka, ale pouze o naši obrana ega, která se pouze tváří jako racionálně jednající.

Regrese – francouzská dětská psycholožka Davido vymezuje regresi jednoduše, a to jako: „ústup, úpadek, zpětný vývoj, např. návrat k jednání na nižší vývojové úrovni“[28]. Jednoduchým příkladem může být situace, kdy třináctileté dítě zažije nějaký závažný stresor (třeba dopravní nehodu) a začne se v noci pomočovat.

Projekce je dalším obranným mechanismem, který můžeme popsat dle Vágnerové takto: „projevuje se tendencí promítat své vlastní obavy či názory do jednání jiných lidí“[29]. I zde si můžeme dát jednoduchý příklad, kdy člověk v poradenském rozhovoru sděluje „Všichni lidé jsou vlastně sraby“. Z pohledu mechanismu projekce nám říká, že on sám je srab.

Poslední ego obranný mechanismus, který v naší práci uvedeme, je popření. Praško popření popisuje následovně: „Když je vnější realita příliš nepříjemná, jedinec může popřít její existenci“[30]. Lze říci, že buď zcela nepřijímáme informace, kterou nám jsou sdělovány, nebo částečně – tedy filtrujeme a připouštíme si pouze to, co nám nebude narušovat naše ego. Jednoduchým příkladem může být přijímání chvály k naší práci, avšak kritiku již neslyšíme.

Výše jsme popsali dělení, které nabízí Vágnerová, s tím, že jsme ho výkladově doplnili o další autory. Nyní ještě v krátkosti nabídneme další vhledy. Nejprve se podíváme na odlišné dělení zvládacích strategií tak, jak je nabízí Kohoutek. Následně pak zprostředkujeme ještě pár poznámek z psychologie osobnosti od brněnského profesora Smékala.

Kohoutek dělí přizpůsobovací/adaptační mechanismy na zátěžové situace na všeobecné a speciální. Do všeobecných řadí agresi a únik. Speciální dále dělí na aktivní (typické spíše pro extraverty), tj.: získávání pozornosti, identifikace, substituce, racionalizace a projekce. A dále pasivní (typické spíše pro introverty), tj.: izolace, negativismus, regrese, represe a fantazie[31]. Kohoutkovo dělení nebudeme blíže charakterizovat, jelikož většinu termínů jsme již osvětlili. Pro ty, kteří chtějí výše popsané dělení blíže pochopit, odkazujeme na citovanou monografii.

Určitou zmínku můžeme učinit i o tom, že v psychologii osobnosti jsou popsané různé možnosti hodnocení, které mohou být pro určitou osobnost charakteristické. Jde o to, zdali zátěžovou situaci hodnotíme jako ohrožující nebo spíše jako výzvu[32]. Jak píše Smékal, autor teorie Lazarus společně s Newcombem se skloní k tomuto: „raná socializace rozhoduje o tom, zda se vyvíjející jedinec pod vlivem životních událostí vylaďuje na ohrožující nebo na výzvový charakter situací“[33].

Pokud bychom chtěli výše uvedenou větu podrobněji charakterizovat či doplnit, můžeme uvést skutečnost, že dnes víme, jak silné jsou rané zkušenosti jedince na jeho další vývoj a to zejména ve vztahu k náročným životním situacím a jejím zvládáním. Typicky se objevuje například vliv sexuálního zneužití v dětství jako významný stresor, který může psychiku výrazně ovlivnit. Tato skutečnost je známá i ve vztahu k sebepoškozování[34].

6.2. POMOC ROZPOZNAT STŘEDOŠKOLÁKŮM JEJICH SILNÉ STRÁNKY A ROZVOJ SCHOPNOSTI NAVAZOVAT VZTAHY

 

            Výše uvedené východisko jsme sestavili na základě následující citace Platznerové: „Přístupy, které pomáhají adolescentům rozpoznávat jejich existující silné stránky a rozvíjet je, obracet se na druhé a navazovat s nimi vztahy autentickým a smysluplným způsobem a účastnit se aktivit, při kterých mohou pociťovat smysluplnou vazbu, sounáležitost s něčím větším, než jsou oni sami, mohou poškozujícím se pomoci vytvořit si pozitivnější pohled na sebe sama. Tato změna může následně snížit závislost na potencionálně škodlivých mechanismech vyrovnávání se se stresem[35].

            Výše popsaný přístup bychom mohli zařadit na úroveň sekundární a terciární prevence (pro osoby, které se již poškozují), ale současně i na úroveň primární prevence (ve smyslu rozvoje zdravé osobnosti). Platznerová zde v zásadě hovoří o rozvíjení schopnosti introspekce, tj.: záměrného systematického sebepozorování, avšak s akcentem na své pozitivní stránky. Dále pak na rozvoj komunikačních dovedností.

            V komunikaci s druhými lidmi zdůrazňuje autentičnost – tj. aby jedinec byl schopen komunikovat s opravdovostí, upřímností. To však může zahrnovat i schopnost umět pojmenovat své emoce, hovořit o nich, dokázat dát druhému člověku zpětnou vazbu, bez kritičnosti či poučování. V rámci komunikačních dovedností to však je také schopnost požádat o pomoc, což je běžné například ve výcvikách asertivity. V citaci též nalézáme odkaz na účast na aktivitách, při kterých může jedinec pociťovat smysluplnou vazbu.

            Aby byl nácvik komunikačních dovedností efektivní, je třeba jak bezpečného prostředí, tak zpětné vazby, kterou student dostane. O této souvislosti hovoří též Kosek: „Při tomto nácviku sociálních dovedností taktéž získá konkrétní zpětnou vazbu o svém chování. Zpětnou vazbu v rámci sociálně-psychologického výcviku vnímáme jako bezpečnou metodu výcviku, který by měl být založený na maximální otevřenosti“[36].

            Sem bychom mohli ze sociálněpedagogického pohledu zařadit skupinové aktivity – například skupinové sporty, respektive obecně řečeno otázku volného času. Zajímavé však je, že zde Platznerová hovoří o sounáležitosti s něčím větším, než je sám jedinec. Pokud se nad tím zamyslíme, můžeme zde vidět nejen otázku vlivu skupiny, skupinové dynamiky, vrstevnické party, ale v onom přesahu například i otázku spirituality.

            O spiritualitě zde nehovoříme nikterak náhodně. Adiktolog Kalina o ní píše následující: „Programy primární prevence by měly zohlednit tyto premisy a svojí náplní a programem korigovat pociťované nedostatky, případně by měly nabízet jinou alternativu, výhybku těm, kteří již jedou“[37]. Navazuje tak na skutečnost, že závislé osoby mívají absenci smyslu života, duchovních hodnot a duchovní autority.

            Pokud bychom nahlédli do současného vědění o spiritualitě psychosociálním pohledem, můžeme nalézt inspiraci například ve Franklově logoterapii. Tu definujeme ve shodě s Vymětalem takto: „Logoterapie je terapeutickým přístupem zaměřeným na duchovní stránku lidské existence. Ta se v životě člověka projevuje svobodou v osobních volbách, odpovědností za ně a prožíváním jejich smysluplnosti či nesmyslnosti vzhledem k rozpoznaným životním hodnotám[38].

            Pro tuto část naší práce však postačí pouze upozornit na to, že i do preventivních programů lze čerpat z Franklových prací. Podrobněji však vymezovat logoterapii a její metody v této práci nebudeme, jelikož tím bychom značně překročili její rozsah. Tak alespoň odkazujeme na jakoukoliv dostupnou literaturu o logoterapii nebo existencionální analýze.

            Dovolíme si však ještě jednu poznámku. Kalina, jakožto adiktolog hovoří zejména o spiritualitě, respektive o životních hodnotách a smyslu života v kontextu drogových závislostí. My však chceme zdůraznit, že spirituální rozměr má mnohem širší záběr, a to včetně sebepoškozování. Oporu pro toto tvrzení nalézáme u Yaloma: „Zdá se, že člověk potřebuje smysl. Zdá se, že žít bez smyslu, cílů, hodnot nebo ideálů vyvolává, jak jsme viděli, značné problémy. V těžkých případech to může vést až k rozhodnutí skoncovat se životem“[39].

            Vidíme tedy, že smysl života, životní hodnoty a cíle v životě mladého jedince jsou zcela zásadní. Yalom je dokonce spojuje s rizikem suicidiality. My je můžeme dát volně do kontextu s autoagresí právě ve formě sebepoškozování.  Považujeme za zcela nutné zařadit tuto otázku do preventivních programů, které lze realizovat například formou sociálně-psychologického výcviku.

            Pokud provedeme shrnutí této podkapitoly, můžeme ji uzavřít s tím, že pomoc rozpoznat středoškolákům jejich silné stránky a schopnost navazovat vztahy odpovídá sociálněvýchovné činnosti. Tu Kraus definuje následovně: „Sociálněvýchovná činnost ve škole představuje pomoc učitelů při orientaci žáků v současném každodenním životě, ke zvládání životních situací a k aktivní účasti na společenském životě“[40].

            Doporučujeme porovnat Krausovu definici sociálněvýchovné činnosti s úvodní citací Platznerové. Můžeme zde vidět velmi dobrou podobnost mezi těmito výroky, které v zásadě rámují otázku možnosti individuální prevence. Není zde jen možnost preventivně ovlivňovat v této věci celé skupiny (například pomocí již zmíněného sociálněpsychologického výcviku), ale i možnost působení na jednotlivé studenty.


6.3. ZLEPŠIT SCHOPNOST ROZPOZNAT DISTRES U SEBE SAMA, TAK U SPOLUŽÁKŮ

 

Třetí oblast a možnost preventivního působení vůči jevu sebepoškozování je spatřována ve schopnosti rozpoznat distres. Nejprve zde uvedeme výrok Platznerové, následně se budeme věnovat samotné problematice distresu a jejímu rozpoznání. Platznerová píše: „V souladu s doporučením vyhnout se velkoplošnému šíření informací o SP mezi mladistvými, doporučují odborníci spíše strategie na zlepšení schopnosti mladých lidí rozeznat na svých kamarádech a spolužácích obecné symptomy distresu[41].

            Kromě hlavní informace o rozpoznání distresu ukazuje výše uvedená citace Platznerové na důležitý fakt, a to na nevhodnost při prevenci u středoškoláků hovořit přímo o sebepoškozování či dokonce ukazovat jednotlivé způsoby. Snahou efektivní prevence sebepoškozování je naopak od tohoto upustit a věnovat se právě metodám zvládání stresu.

            Platznerová zdůrazňuje rozpoznání distresu u svých kamarádů, respektive u spolužáků. My s tímto souhlasíme pouze z části, respektive považujeme za důležité, aby se nezaměřovali studenti pouze na rozpoznání distresu u druhých, ale i u sebe sama. Jinak řečeno – považujeme za důležité, aby studenti znali své vlastní stresové podněty (stresory/spouštěče), znali své běžné coping strategie, zvědomili si, jak reaguje jejich psychika i tělo ve smyslu psychosomatické korelace při působení nadměrného stresu, který je již škodlivý. Dále pak na rozvoj dovedností zvládání a předcházení, například pomocí relaxačních technik (autogenní trénink apod.).

            Dnes se můžeme setkat s tím, že v praxi různých podniků je běžné, že manažeři a obchodníci procházejí tréninky na zvládání stresu. Považujeme za velmi účelné a současně logické, aby podobnými tréninky procházeli jedinci již v rámci základního a středního vzdělávání, respektive, aby se seznámili s technikami zvládání stresu již při přípravě na budoucí profesi, nikoliv až v momentě, kdy ji vykonávají. V tom lze spatřovat samotný cíl prevence spočívající v předcházení negativních jevů.

            Praktické rozpoznání distresu - již bylo uvedeno, že jednou z dalších cest preventivního působení vůči jevu sebepoškozování je rozpoznání distresu u spolužáků (Platznerová), v našem podání pak rozšířeno na rozpoznání distresu i u sebe sama, znalost vlastních psycho-somatických reakcí a coping strategií a výuku technik zvládání a předcházení (relaxační techniky). Nyní se zaměříme na to, jak tedy distres rozpoznat, identifikovat. Pokusíme se tedy o praktický a přitom ucelený výklad distresu.

            Pokud se užíváme výraz distres, jeví se jako účelné vymezit, co to vlastně distres je. Stres můžeme rozdělit do dvou základních podob – eustres a distres. V české literatuře je vymezuje například Nakonečný: „distres (situace, jimž se nelze přizpůsobit a které vyvolávají negativní emoce) a tzv. eustres (situace sice zatěžující, ale příjemné, jako je např. narození dítěte nebo svatba)“[42].

            Výše uvedená definice Nakonečného je velmi přesná a není třeba ji nijak zvlášť komentovat. Můžeme snad jen doplnit to, že někdy se laicky hovoří o tzv. hodném a zlém stresu, což je ekvivalent k dělení na eustres a distres. Prospěch eustresu můžeme spatřovat například v aktivizaci organismu či zvýšené pozornosti. Nabízí se zásadní otázka – kdy se z eustresu stává distres a jak se distres projevuje?

            Odpověď na první část výše položené otázky, tj.: kdy se stává z eustresu distres, můžeme naleznout u Hargašové a kolektivu: „vám škodí, když vás zachvacuje příliš často, trvá příliš dlouho, je příliš intenzivní“[43]. Můžeme konstatovat, že z eustresu se stává distres, pokud se stresor (stresový podnět, spouštěč) objevuje příliš často, trvá dlouho a je intenzivní, což souvisí s nemožností či nedostatečnou relaxací jedince, v našem případě středoškolského studenta.

            Druhá část otázky se týkala toho, jak distres poznáme, tj. jak se projevuje. K zodpovězení použijeme tabulku rozpoznání distresu dle Křivohlavého[44]:

Tabulka č. 4 – Příznaky distresu

A. Fyziologické příznaky stresu:

1. Palpitace – bušení srdce – vnímání zrychlené, zintenzivněné a často i nepravidelné činnosti srdce
2. Bolest a svírání na hrudní kosti

3. Nechutenství a plynatost – tlaky v břišní (abdominální) oblasti

4. Křečovité svírající bolesti v dolní části břicha, případně spojené s průjmem
5. Časté nucení na moč

6. Snížení až nedostatek sexuální touhy, případně sexuální impotence či frigidita
7. Změny (nepravidelnosti) v menstruačním cyklu

8. Bodavé, řezavé a palčivé pocity v rukou a nohou

9. Svalové napětí v krční oblasti a v dolní části páteře, často spojené s bolestmi
10. Úporné bolesti hlavy – často začínající vzadu v zátylku a rozšiřující se vpřed
11. Častější migréna – záchvatová bolest jedné poloviny hlavy

12. Exantém – vyrážka v obličeji

13. Nepříjemné pocity v krku (jako bychom měli v krku knedlík)

14. Potíže v soustředění vidění na jeden bod, případně až dvojité vidění

B. Emocionální – citové příznaky stresu:

1. Prudké a výrazné změny nálad (od radosti ke smutku a naopak)

2. Nadměrné trápení se věcmi, které zdaleka nejsou tak důležité

3. Neschopnost projevit emocionální náklonnost a sympatii či empatii

4. Nadměrné starosti o vlastní zdravotní stav a fyzický zjev

5. Nadměrné denní snění a stažení se ze sociálního styku

6. Nadměrné pocity únavy

7. Obtížné soustředění (koncentrace) pozornosti

8. Zvýšená podrážděnost, popudlivost (iritabilita) a úzkostnost (anxiozita)

C. Chování a jednání lidí ve stresu – behaviorální příznaky stresu:

1. Nerozhodnost a do značné míry i nerozumné nářky

2. Zvýšená absence v práci, zvýšená nemocnost, pomalé uzdravování po nemoci, nehodách a úrazech

3. Sklon k nadměrnému řízení (auta) a zvýšená nehodovost

4. Zhoršená kvalita práce, snaha vyhnout se úkolům, vyhýbání se odpovědnosti, častější používání výmluv a růst falešných forem jednání i mluvení (podvádění, lhaní)
5. Zvýšený počet vykouřených cigaret za den

6. Zvýšená konzumace alkoholických nápojů

7. Větší závislosti na drogách všeho druhu (viz. např. i používání většího počtu tabletek na uklidnění a na spaní i na dobrou náladu)

8. Ztráta chuti k jídlu, nebo naopak přejídání

9. Změny v denním životním stylu a rytmu – dlouhé noční bdění a pozdní vstávání (často s pocitem velké únavy hned po ránu), problémy s usínáním a zaspáním po probuzení apod.
10. Snížená kvalita práce i snížené množství vykonané práce vůbec



[1] PLATZNEROVÁ, Andrea. Sebepoškozování. Praha: 2009. s. 115.

[2] BAŠTECKÁ, Bohumila, GOLDMANN, Petr. Základy klinické psychologie. Praha: 2001, s. 248.

[3] KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. Praha: 2008, s. 140.

[4] VÁGNEROVÁ, Marie. Základy psychologie. Praha: 2007, s. 265.

[5] VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: 2008, s. 48 - 54.

[6] NAKONEČNÝ, Milan. Motivace lidského chování. Praha: 1996. s. 121.

[7] PAVLOVSKÝ, Pavel a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: 2009. s. 211.

[8] BAŠTECKÁ, Bohumila, GOLDMANN, Petr. Základy klinické psychologie. Praha: 2001. s. 239.

[9] ATKINSON, Rita. Psychologie. Praha: 2003. s. 487.

[10] HEWSTONE, Miles, STROEBE, Wolfgang. Sociální psychologie. Praha: 2006. s. 598.

[11] VYMĚTAL, Jan a kol. Obecná psychoterapie. Praha: 2009. s. 32.

[12] VODÁČKOVÁ, Daniela a kol. Krizová intervence. Praha: 2007. s. 28.

[13] VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: 2008, s. 53.

[14] VYMĚTAL, Jan a kol. Obecná psychoterapie. Praha: 2009. s. 30.

[15] MIKŠÍK, Oldřich. Psychologická charakteristika osobnosti. Praha: 2007. s. 172.

[16] MIKŠÍK, Oldřich. Psychologická charakteristika osobnosti. Praha: 2007. s. 173.

[17] KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. Praha: 2009. s. 69

[18] VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: 2008, s. 57.

[19] VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: 2008, s. 57.

[20] HEWSTONE, Miles, STROEBE, Wolfgang. Sociální psychologie. Praha: 2006. s. 602.

[21] VÁGNEROVÁ, Marie. Základy psychologie. Praha: 2007, s. 267.

[22] VÁGNEROVÁ, Marie. Základy psychologie. Praha: 2007, s. 268.

[23] NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti. Praha: 2009, s. 406.

[24] DRAPELA, Victor. Přehled teorií osobnosti. Praha: 2008, s. 26.

[25] PRÁŠKO, Ján a kol. Poruchy osobnosti. Praha: 2009, s. 40. 

[26] NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti. Praha: 2009, s. 408.

[27] ATKINSON, Rita. Psychologie. Praha: 2003. s. 514.

[28] DAVIDO, Roseline. Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: 2008, s. 201.

[29] VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: 2008, s. 59.

[30] PRÁŠKO, Ján a kol. Poruchy osobnosti. Praha: 2009, s. 42. 

[31] KOHOUTEK, Rudolf. Základy užité psychologie. Brno: 2002, s. 127.

[32] SMÉKAL, Vladimír. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: 2007, s. 267.

[33] SMÉKAL, Vladimír. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: 2007, s. 267.

[34] KRIEGELOVÁ, Marie. Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Praha: 2008, s. 68.

[35] PLATZNEROVÁ, Andrea. Sebepoškozování. Praha: 2009. s. 116.

[36] KOSEK, Martin. Sociálně-psychologický výcvik pro manažery. Hradec Králové: 2011. s. 10.

[37] KALINA, Kamil a kolektiv. Základy klinické adiktologie. Praha: 2008. s. 19. 

[38] VYMĚTAL, Jan a kol. Obecná psychoterapie. Praha: 2004. s. 255.

[39] YALOM, Irvin. Existencionální psychoterapie. Praha: 2006. s. 427.

[40] KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. Praha: 2008. 112.   

[41] PLATZNEROVÁ, Andrea. Sebepoškozování. Praha: 2009, s. 117.

[42] NAKONEČNÝ, Milan. Základy psychologie. Praha: 1998. s. 544. 

[43] HARGAŠOVÁ, Marta a kolektiv. Skupinové poradenství. Praha: 2009. s. 85.

[44] KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. Praha: 2009. s. 181.  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář