Jdi na obsah Jdi na menu
 


Recenzce - Kresba jako nástroj poznání dítěte

23. 3. 2010
DAVIDO, Roseline. Kresba jako nástroj poznání dítěte. 2. vyd. Praha: Portál, 2001. 208 s. ISBN 978-80-7367-415-1.

Mgr. Martin Kosek 

 

            Problematika dětské kresby se stává nejen zajímavým přístupem k pochopení dětské duše z pohledu psychologického, ale i pedagogického. Každý člověk, který pracuje s dětmi jim potřebuje rozumět. Jelikož mají děti zpravidla zálibu v kresbě a již v dětském pokoji běžného dítěte můžeme naleznout mnoho výkresů, stává se kresba „královskou cestou“ pro pochopení dítěte, respektive jeho osobnostních vlastností i sociálních vztahů.
            Publikace francouzské dětské psycholožky Roseline Davido s třicetiletou praxí v oblasti klinické psychologie a psychoanalýzy je směřována právě k porozumění dítěti, a to v otázkách rodiny, inteligence, školního prospěchu, handicapu a týraných dětí. Samotné porozumění dítěti je zde zkoumáno z výchozí přístupu autorky, tj. z pohledu psychoanalýzy, respektive hlubinné psychologie. Nutno podotknout, že na českém trhu není mnoho monografii podobného druhu.
            Kniha je rozčleněna do 16 kapitol, které na sebe logicky navazují. Autorka nás provází od vývoje kresby až po její interpretaci. Formální zpracování monografie je doplněno obrázky a hlavně cennými kasuistikami.
            Předmluvu této knize napsal český dětský psycholog Jaroslav Šturma. Právě předmluva slouží českému vydaní i jako úvod. J. Šturma zde v krátkosti shrnuje vývoj psychologického zkoumání dětské kresby a upozorňuje na možnosti různých přístupů, jakými lze na dětskou kresbu nahlížet (zde je to právě z pohledu hlubinné psychologie).
            V první kapitole nás autorka seznamuje se samotnou kresbou, vysvětluje proč je právě kresba dobrý nástroj k dětské diagnostice, vysvětluje jak dítě kreslí a dává kresbu do souvislosti s komunikačními prostředky, respektive s řečí.
            Vývoj kresby je popsán v druhé kapitole. Zde autorky prochází jednotlivými stádii – období skvrn, čmáranic, čárání, hlavonožců a po pokusy o ztvárnění lidského těla. Dále můžeme pozorovat znaky sklápění a vizuálního realismu.
            Třetí kapitola je nazvána jako nevědomé písmo. Proto se zde autorka v úvodu této kapitola odvolává na známou osobnost grafologie – Pulvera. V této souvislosti zde nalézáme již zkoumání samotné čáry v dětské kresbě, která je v grafologii běžné zkoumána (energičnost, tlak, apod.). Důraz je v této kapitole kladen i na samotnou tvorbu kresby, která je činěna v souvislosti s psychologickým zkoumáním. Tato podkapitola je nazvána Ponechávejme dítěti volnost, což je velmi výstižné shrnutí celé kapitoly. Pozornost by měla být také věnována změně původního záměru, tedy situaci, kdy dítě začne něco kreslit a následně zvolí jiné téma. Význam čar je v závěru této kapitoly ještě jednou vyzdvihnut v souvislosti s psychoanalytickou interpretací, zejména oidipovským komplexem.
            Kapitola 4. je věnována řeči barev. Autorka zde popisuje možný psychologický význam jednotlivých barev. Upozorňuje, že před tím, než začneme dítě vyšetřovat a kresbu psychologicky interpretovat, je třeba ověřit, zdali netrpí daltonismem, tedy barvoslepostí. Je třeba znovu zmínit, že autorka se interpretuje barvy z pohledu psychoanalýzy, avšak pokud bychom porovnali její interpretaci například s Lüscherem (například in SVOBODA, Mojmír. Psychologická diagnostika dospělých. 3. vyd. Praha: Portál, 2005. 342 s. ISBN 80-7367-050). V rámci této kapitoly nás autorka seznamuje i s testem barev (Shaw test), zde pak nacházíme i odkázání na výzkum v souvislosti s tímto testem, který například poukazuje na oblíbené barvy u osob s introvertním a extravertním zaměřením – tedy návaznost na Jungovu typologii osobnosti.
            Základní symbolika je obsažena v 5. kapitole. Autorka se nejprve věnuje interpretaci symbolu domu. Mimo základní charakteristiky dokazuje na kasuistikách obvyklé domy dětí z rozvedených rodin a domy dětí z dětských domovů. Dalším – klasickým – symbol je strom. Autorka se zde odvolává na Kochův test stromu a jeho psychologicko-grafologickou interpretaci. Jak Davido upozorňuje, dětem jsou velmi blízká zvířata, která ráda kreslí. Proto zvolila jako další podkapitolu zobrazení zvířat (např. pes, ptáci, ryby, divoké šelmy). Součástí této kapitoly je i pojednání o psychologické významu kresby hvězd, měsíce, slunce a dále jednotlivých živlů (země, oheň, voda). Zajímavou podkapitolou v základní symbolice je i odhalování enurézy (pomočování). Zvláštní pozornost v symbolice má své místo i to, co dítě při kresleni vynechalo, což je další podkapitola.
            Šestá kapitola se věnuje lidské postavě. Autorka nejprve ukazuje na to, jak interpretovat jednotlivé části lidské postavy, následně se věnuje oblečení a nahé postavě. Poukazuje na možný význam typických postav jako je námořník, kovboj, policista, klaun a stařec. Kapitola je zakončena odstavce o zmrzačených postavách.
            V sedmé kapitole nazvané Dítě a rodina se autorka nejprve věnuje špatné mace, respektive spojení dítě – matka a následně pokračuje k Testu rodiny. V rámci kapitoly poukazuje na význam pořadí, kresbu otce a matky a kapitolu zakončuje kresba bytu.
            Osmá kapitola se věnuje problematice kresby a inteligence. Autorka nás seznamuje s různými metodami, například Test postavy, Karta M. Prudhommeaue, Postava v dešti. Mimo to zde nalezneme i podkapitolu Některé argumenty proti testování inteligence kresbou.
            Na předcházející kapitolu bezprostředně navazuje 9. kapitola, která je tematicky zaměřena na prospěch ve škole. Z pedagogického hlediska je jistě zajímavý i počátek kapitoly, ve které R. Davido upozorňuje, že škola musí přistupovat k dítěti nikoli jen z pohledu hodnocení matematiky a mateřského jazyka, nýbrž přistupovat k dítěti jako k celistvé bytosti.  Autorko se v podkapitolách dále zabývá vzájemnou neadaptovaností dítěte a školy, rolí školního psychologa, poukazuje na špatných prospěch a uzavírá podkapitolou týkající se psychosomatických obtíží v souvislosti se školou (Vágnerová popisuje jako školní fobii in Psychodiagnostika dětí a dospívajících).
            Desátá kapitola je nazvána Kresba a afektivita. Roseline Davido zde dokládá na jednoduchém příkladu „kresby pána,“ jak lze afektivitu odhalit za pomocí velikosti postavy (velmi velká může znamenat, že se osoba přeceňuje a připadá si lepší než ostatní). Součástí této kapitoly je i základní rozdělení dle užívané typologie – senzorický a racionální typ. Dále se věnuje afektivitě u maladaptivních dětí a žáků, úzkosti a kapitola končí zmínkou o Autoportrétu.
            Kresba a sexualita – takto je označena jedenáctá kapitola. S jistotou lze říci, že u autorky – psychoanalytičky nemůže kapitola zaměřena na sexualitu chybět. V úvodu kapitoly jsou připomenuty některé části Freudovy psychoanalytické koncepce chápání psychiky. Nejprve to jsou stádia vývoje (orální, anální, falické, latentní, genitální) a následně základní determinanta psychoanalýzy Oidipovský komplex a jeho rozpoznání v kresbě. Součástí této kapitoly je i zmínka o testu Kresba rodina a Test čmárání, kdy právě tyto testy mohou odhalit, zdali je Oidipovský komplex vyřešen či zdali stále v jedinci přetrvává. Najdeme zde i podkapitoly o narcismu v dětských kresbách, masturbaci, sexuálních sklonech, poruchách chování a jak tyto věci v dětské kresbě odhalit. V souvislosti s podkapitolou o sexuálních sklonech se autorka zabývá i otázkou poruchy sexuální identifikace a narušeného sexuálního vývoje. V závěru kapitoly poukazuje na to, že kresba může sloužit právě jako uvolnění i ve smyslu terapeutickém.
            Jelikož autorka v závěru předchozí kapitoly latentně naznačila i využití v terapii, zřejmě z tohoto důvodu se právě dvanáctá kapitola věnuje Kresbě a psychoterapii. Kapitola velmi stručně hovoří o psychoterapii, terapeutickém vztahu a psychoanalýze a kresbě. Pokud bychom hledali vysvětlení proč je tato kapitola velmi krátká (například oproti Kresbě a sexualitě), jedním z důvodů může být to, že se autorka věnuje v rámci této monografii zejména otázkám identifikace znaků v kresbě, respektive psychologické diagnostice dle projektivních metod. Tudíž nikoliv terapeutickým metodám. Zájemci, kteří si chtějí rozšířit i znalosti v oblasti využití kresebných technik v psychoterapii lze doporučit jakékoliv monografie o Artterapii.
            Třináctá kapitola se věnuje Upořádání prostoru a jeho poruchám. Autorka nejprve vysvětluje samotné organizování prostoru a následně pokračuje k rozpoznání psychomotorických poruch v kresbě. Kapitolu uzavírá Laterální dominancí a specifickými poruchami učení. Zde R. Davido vysvětluje vznik dominance jedné strany těla a souvislost s poruchami učení. Najdeme zde i zajímavé procentuální statistiky a poukázání na nejednotnost názorů u různých autorů.
            Čtrnáctá kapitola se věnuje Géniům ve školách. Dotýká se zde jak otázek inteligence, tak talentu. V rámci geniality rozebírá její rozpoznání již od dítěte, vztah „vrozené a získané“ a co dítěti kresba přináší. Mimo to se zmiňuje i o genialitě psychotických dětí. Kapitola končí pojednání jak si lze pomocí kresby nalézt k dítěti cestu. Právě závěr kapitoly může být užitečný pro všechny pedagogy, dětské či školní psychology, ale stejně tak pro dětské psychoterapeuty.
            Kresbě postižených dětí se autorka věnuje v patnácté kapitole. Nejprve rozebírá příčiny postižení (exogenní a endogenní příčiny) a následně se věnuje různým postižením. Podkapitoly nesou názvy Kresba smyslově postiženého dítěte (vada sluchu a zraku), Kresba dětí s poruchou pohybové soustavy, Kresba duševně postiženého dítěte (psychotického, mentálně postiženého).
            V šestnácté kapitole se autorka věnuje velmi závažnému tématu – Týrané dětí. Nechceme tímto říci, že by předcházející kapitoly byly závažné méně. Avšak to téma je závažné zejména z pohledu sociální patologie. Autorka začíná kazuistikou na téma podvýživa. Dále přechází k velmi závažnému tématu sexuálního zneužívá, který také názorně prezentuje na kasuistice šestileté Adély.
            Závěr knihy tvoří samotná otázka interpretace obrázků, respektive doporučení jak obrázky interpretovat. Pro lepší pochopení a přiblížení autorka přikládá asi 60 stran příkladů a různých dalších kasuistik.
            Posuzované monografie se vyznačuje značnou odbornou úrovní, svědčí jak o vysoké erudovanosti autorky, tak i jejím osobním zaujetím pro dané téma. Autorka v díle předkládá systematickou a logickou kategorizaci dětské diagnostiky dle kresebných projevů dítěte, respektive jedince. Je třeba upozornit, že se nevěnuje pouhým otázkám rozpoznání jednotlivých znaků, ale vždy předkládá k daným tématům širší souvislosti, aby čtenáře vpravila do dané problematiky. Výborným doplněním této monografii jsou kasuistiky, které vhodně doplňují každou kapitolu. Čtenář najde základní popis případu a příslušný obrázek tak, aby si dokázal lépe představit z čeho autorka vychází a zejména jak ke svým závěrům došla.
            Kresba jako nástroj poznání dítěte s podtitulem Dětská kresba z pohledu psychologie lze doporučit každému, kdo se zajímá o psychologii dítěte a chce lépe porozumět lidské duši. Je nutno upozornit, že monografie odpovídá zejména psychoanalytickému chápání vývoje dítěte a tudíž je vhodné tuto publikaci dále porovnávat s jinými názorovými psychologickými směry, případně s grafologickou literaturou – z českých autorů např. Jeřábek.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář