Jdi na obsah Jdi na menu
 


Náročné životní situace a coping strategie

20. 12. 2012

NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE A COPING STRATEGIE
Mgr. Martin Kosek
2013

ÚVOD

 

Při pohledu na dnešní společnost si můžeme povšimnout její rychlosti. V tomto kontextu sociologové často hovoří o informační společnosti či společnosti postmoderní. Sociologický pohled se však zaměřuje na celou společnost. Z pohledu psychologického se můžeme společně podívat na to, jak se s takovou situací vyrovnává jedinec. Rychlá doba sebou může přinášet různé nástrahy a obtíže. Pokud hovoříme o jedinci, je jasné, že každý z nás bude na výše popsané situace reagovat různým způsobem.

Cílem této práce je přiblížit si termín náročné životní situace a dále zaměřit se na to, jak vypadají konkrétní reakce jedince, respektive jak se jedinec s těmito situacemi vyrovnává, jaké coping strategie využívá. Zaměříme se zejména na efektivní strategie zvládání náročných životních situací, ale stejně tak si poukážeme na strategie, které se nám mohou jevit jako neefektivní či dokonce jako reakce maladaptivní.

Východisky pro sepsání této práce budou zejména poznatky z obecné psychologie, sociální psychologie, klinické psychologie, psychopatologie, psychoterapie a samozřejmě psychologie zdraví. Dovolíme si již zde vyzdvihnout důležitost tématu náročných životních situací a coping strategií, a to nejen pro psychologii, ale celkově pro všechny psychosociální vědy. To můžeme učinit například z pohledu akademického a z pohledu všedního pohledu.

Z akademického hlediska může být důležitost tématu patrna již jen z toho, které všechny aplikované psychologické obory se tématem zaobírají. Současně je nutno však upozornit, že tématu se nevěnují pouze psychologové, ale i lékaři nejrůznějších specializací, včetně těch, u kterých to nemusí být na první pohled zcela zjevné – např. kardiologové a jejich výzkum ohledně A typu osobnosti.

Z hlediska každodenní všímavosti se můžeme zaměřit například na účinky stresu přímo na nás, konkrétní lidské bytosti, na naše fungování či vlivy stresu na naši osobnost. Problematiku náročných životních situací však nemůžeme zaměřit pouze na stres, tím bychom totiž toto téma značně zjednodušili.

Proto se v první kapitole budeme nejprve věnovat tomu, jak můžeme definovat životní situaci, následně vymezíme náročnou životní situaci a ukážeme, jaké druhy zátěže mohou do náročných životních situací patřit, respektive podívat se na různá členění. Dále pak budeme charakterizovat již coping mechanismy.

 

1. ŽIVOTNÍ SITUACE A NÁROČNÁ ŽIVOTNÍ SITUACE

 

 

Nejprve vymezíme termín životní událost. Při vymezení tohoto pojmu se budeme řídit definicí Hanzlíčka. Ten popisuje životní událost jako „skutečnosti, které se mohou v životě jedince vyskytovat nezávisle na jeho vůli a jež přitom závažně a dlouhodobě ovlivní navyklé činnosti či celý životní styl. Přinášejí někdy chtěnou a někdy vnucenou změnu“. V tomto vymezení je tedy patrný vliv situace, kterou jedinec nemůže ovlivnit a která působí závažně a dlouhodobě.

Jiné vymezení životní situace můžeme najít v literatuře sociálněpedagogické. Kraus ji definuje jako „komplex podnětů (jevů, osob, vztahů mezi nimi) vyskytujících se v určitém místě a v určitém čase“. Zde můžeme vnímat jiný úhel pohledu, který se zaměřuje jak na komplexnost, tak na časové a místní určení.

Právě zátěžovou situaci můžeme chápat jako jednu z typů situací životních. Vágnerová definuje zátěžovou situaci následovně: „u daného jedince vyvolává stav nadměrného zatížení nebo ohrožení spojeného s úbytkem uspokojení, ohrožující jeho celkovou, tělesnou i duševní pohodu“. Výše jsme uvedli definici zátěžové situace. Je třeba upřesnit, že v odborné literatuře se setkáváme s různými označeními téhož.

Tím máme na mysli, že tuto definici lze považovat za platnou i pro náročné životní situace, kritické životní události, zásadní životní situace, převratné životní události, stresující životní události či životní těžkosti.

 

2. DRUHY ZÁTĚŽE

 

 

Vágnerová ve své publikaci Psychopatologie pro pomáhající profese postupně rozlišuje tyto základní druhy zátěže: frustrace, konflikt, stres, trauma, krize a deprivace. Nyní se i my pokusíme tyto druhy stručně charakterizovat. S ohledem na zaměření této práce půjde však pouze o stručné vymezení, detailní podobnu lze nalézt právě například u již zmíněné Vágnerové.

Nejprve se zaměříme na frustraci. Nakonečný upozorňuje, že se tento pojem užívá k označení tří různých, ale propojených jevů: „1. vnější situace blokující dosažení nějakého cíle (uspokojení potřeby), vystupující jako bariéra zacíleného chování (dosažení je znemožněno); 2. vnitřní psychický stav, který tato situace vyvolává, vyznačující se vznikem emoce (afektu) a vnitřního napětí (tenze) s motivací po překonání překážky; 3. zvláštní způsoby chování, které jsou s touto situací a vnitřním stavem jedince, jenž byl touto situací vyvolán, způsobeny a vyznačují se převážně nevědomým pokusem vyrovnat se s touto situací a zbavit se vnitřní tenze, která s ní souvisí“.

Dále se budeme zabývat konfliktem. Pavlovský o konfliktu hovoří takto: „nejčastěji chápán jako situace, kdy na jedince současně působí tlaky opačného směru a přibližně stejné síly. Konflikt může probíhat intrapsychicky jako střet různých motivů, nebo může jít o konflikt vnější, odehrávající se v mezilidských vztazích“.

Třetí v pořadí je stres. Podle Baštecké stres obvykle definujeme jako „reakci organismu na zátěžový podnět z prostředí“. Jelikož se domníváme, že termín stres je poměrně často v dnešní společnosti užíván, nabídneme ještě další pohledy na možné definování. Atkinsonová nabízí následující charakteristiku: „stres se vyskytne tehdy, když se lidé setkají s událostmi, než vnímají jako ohrožení své tělesné nebo duševní pohody“. Zde můžeme vidět určitou propojenost s definicí zátěžové situace podle Vágnerové.

Sama Vágnerová definuje stres jako: „stav nadměrného zatížení a ohrožení“. Podobně autoři Hewstone a Strobe hovoří o stresu jako: „stav, který nastává, když nároky situace, které jedinec vnímá, zatěžují či přesahují jeho zdroje a ohrožují jeho duševní pohodu“. Všechny tyto definici nám ukazují určitý pohled na stres.

My se můžeme pokusit o určitý souhrn výše předložených definicí či dokonce nabídnout vlastní pohled. Stres je zátěž, na kterou organismus reaguje v situaci, kterou subjektivně vnímáme jako ohrožující s ohledem na psychosomatickou jednotu člověka. Nyní se již přesuneme k dalšímu druhu zátěže, a to k traumatu.

Trauma

Krize

– jak uvádí Vádočková: „krizi můžeme chápat jako subjektivně ohrožující situaci s velkým dynamickým nábojem, potenciálem změny“. Považujeme za účelné doplnit tuto definici ještě jednou skutečností, kterou uvádí Vágnerová: „Jejím typickým znakem je selhání adaptačních mechanismů, dosud užívané způsoby přestaly být funkční, a člověk musí hledat jiné“.

Poslední termín, který nám zbývá v této části práce vysvětlit je deprivace. K její definici využijeme práci Vymětela, který ji vymezuje následovně: „déletrvající nedostatek v uspokojování některé z lidských potřeb“. Pokud se zaměříme právě na definici deprivace a frustrace, můžeme zde pozorovat značnou podobnost. Oba pojmy se vztahují k neuspokojování potřeb. Lze říci, že právě deprivace je dlouhodobé až chronické neuspokojování, právě oproti frustraci.

Zcela odlišný přístup k dělení psychických zátěží můžeme naleznout u Oldřicha Mikšíka v jeho knize Psychologická charakteristika osobnosti. Toto dělení uvedeme spíše pro zajímavost, charakterizovat budeme tedy pouze stručně a zájemce odkážeme přímo na výše uvedenou publikaci. Mikšík vymezuje následující dělení: běžná psychická zátěž, optimální psychická zátěž, pesimální psychická zátěž, hraniční psychická zátěž a extrémní psychická zátěž.

Toto dělení se vztahuje k subjektivnímu hodnocení zátěže jedincem. Sám Mikšík to charakterizuje následovně: „Subjektivní hladinu prožívané psychické zátěže hodnotíme ve smyslu aktualizovaných disproporcí mezi předpoklady daného jedince a nároky prostředí (profese) na jeho psychiku“. V tomto hodnocení se ukazuje, že jak nadbytečná, ale tak i žádná zátěž je pro organismus ohrožující. Jinými slovy – každý z nás potřebuji určitou hladinou stresu ve svém životě.

 

3. ZPŮSOBY VYROVNÁVÁNÍ SE ZÁTĚŽOVÝMI SITUACEMI – COPING STRATEGIE

 

Pro účely naší práce jsme vybrali dělení způsobů zvládání zátěžových situací podle Vágnerové, které nám přijde nejvíce srozumitelné. V závěru této části však uvedeme i jiný pohled, který nabízí Kohoutek. Ten však poslouží pouze pro srovnání různých přístupů. Pokud se v nadpisu objevuje termín „coping strategie“ je nutno ho vymezit. Obecně lze říci, že termín „coping“ je právě ekvivalentním termín k českému „vyrovnávání se“. Tuto myšlenku však dále ještě upřesníme.

Pokud bychom pátrali v odborné literatuře, odkud tento termín pochází, můžeme využít interpretaci Křivohlavého: „Termín je odvozen od řeckého kolaphus – rána uštědřená protivníkovi v boxu. Tím, kdo tuto ránu dává, je člověk, který se do těžké životní situace – do stresu – dostal“. Vágnerová diferencuje způsoby vyrovnávání se zátěžovými situacemi podle toho, zda jsou uvědomované či neuvědomované. Právě uvědomovanou formou je tzv. coping, neuvědomovanou formou jsou potom ego obranné mechanismy.

Nejprve se zaměříme na uvědomované reakce, tj.: coping zaměřený na řešení problémů a coping zaměřený na udržení přijatelné subjektivní pohody – takto je definuje Vágnerová. Anglické výrazy, které se vyskytují v zahraniční odborné literatuře, pro tyto dva pojmy jsou: Problem-focused coping (zvládání zaměřené na problém) a Emotion-focused coping (zvládání zaměřené na emoce).

Coping zaměřený na řešení problému

Druhý je coping zaměřený na udržení přijatelné subjektivní pohody. Dle Vágnerové má následující východisko: „problém není možné řešit, a proto je nutné k němu přistupovat jinak, např. se s ním smířit“. Typickým příkladem může být například úmrtí blízké osoby. Pokud mi umře blízký člověk, takovou situaci nemohu nijak vyřešit ve smyslu copingu zaměřeného na řešení problémů. Jediné, co mohu udělat (ve smyslu coping strategií) je smířit se tímto faktem.

Výše jsme popsali dělení vyrovnávání se zátěžovými situacemi na vědomé a neuvědomované. Nyní přejdeme k neuvědomovaným strategiím, tj. k ego obranným mechanismům. „Koncept egoobranných mechanismů má původ v psychoanalýze, či přesněji v klinické psychologii a patří k nejdůležitějším objevům klasické psychoanalýzy“, píše Nakonečný. Základní myšlenky o ego obranných mechanismech tedy popsal sám Sigmund Freud.

Jeho myšlenky pak dále rozvinula Freudova dcera Anna Freudová. Základní ego obranné mechanismy, kterými se zde budeme zabývat, jsou: vytěsnění, potlačení, racionalizace, regrese, projekce a popření. Dále je budeme podrobněji charakterizovat. Vytěsnění (anglicky repression) je základní mechanismus, o kterém hovořil již Freud. Práško popisuje vytěsnění následovně: „Při vytěsnění jsou ohrožující nebo bolestné impulzy či vzpomínky vyloučeny z vědomí“.

Z vlastní praxe můžeme uvést zkušenost, kdy klient přišel na poradenství/terapii s tím, že si nepamatuje některé části svého dětství. Například si nepamatuje nic ze svého života mezi šestým až čtrnáctým rokem. Zde se velmi pravděpodobně jedná právě o mechanismus vytěsnění, kdy události, které se v tu dobu děli zdáli natolik ohrožující, že bylo pro jedince účelné je vyloučit z vědomé mysli, tedy vytěsnit.

Potlačení

Racionalizace

Regrese

Projekce

Poslední ego obranný mechanismus, který v naší práci uvedeme, je popření. Práško popření popisuje následovně: „Když je vnější realita příliš nepříjemná, jedinec může popřít její existenci“. Lze říci, že buď zcela nepřijímáme informace, kterou nám jsou sdělovány, nebo částečně – tedy filtrujeme a připouštíme si pouze to, co nám nebude narušovat naše ego. Jednoduchým příkladem může být přijímání chvály k naší práci, avšak kritiku již neslyšíme.

Výše jsme popsali dělení, které nabízí Vágnerová, s tím, že jsme ho výkladově doplnili o další autory. Nyní ještě v krátkosti nabídneme další vhledy. Nejprve se podíváme na odlišné dělení zvládacích strategií tak, jak je nabízí Kohoutek. Následně pak zprostředkujeme ještě pár poznámek z psychologie osobnosti od brněnského profesora Smékala.

Kohoutek dělí přizpůsobovací/adaptační mechanismy na zátěžové situace na všeobecné a speciální. Do všeobecných řadí agresi a únik. Speciální dále dělí na aktivní (typické spíše pro extraverty), tj.: získávání pozornosti, identifikace, substituce, racionalizace a projekce. A dále pasivní (typické spíše pro introverty), tj.: izolace, negativismus, regrese, represe a fantazie. Kohoutkovo dělení nebudeme blíže charakterizovat, jelikož většinu termínů jsme již osvětlili. Pro ty, kteří chtějí výše popsané dělení blíže pochopit, odkazujeme na citovanou monografii.

Určitou zmínku můžeme učinit i o tom, že v psychologii osobnosti jsou popsané různé možnosti hodnocení, které mohou být pro určitou osobnost charakteristické. Jde o to, zdali zátěžovou situaci hodnotíme jako ohrožující nebo spíše jako výzvu. Jak píše Smékal, autor teorie Lazarus společně s Newcombem se skloní k tomuto: „raná socializace rozhoduje o tom, zda se vyvíjející jedinec pod vlivem životních událostí vylaďuje na ohrožující nebo na výzvový charakter situací“.

Pokud bychom chtěli výše uvedenou větu podrobněji charakterizovat či doplnit, můžeme uvést skutečnost, že dnes víme, jak silné jsou rané zkušenosti jedince na jeho další vývoj a to zejména ve vztahu k náročným životním situacím a jejím zvládáním. Typicky se objevuje například vliv sexuálního zneužití v dětství jako významný stresor, který může psychiku výrazně ovlivnit. Tato skutečnost je známe i ve vztahu k sebepoškozování.

 

ZÁVĚR

 

 

Text byl prokládán pohledy různých autorů tak, abychom mohli ukázat tuto problematiku v co největší šíři, avšak při zachování určité jednotné linie. Rádi bychom v závěru sdělili, že problematika náročných životních situací a jejich zvládání je otázkou velmi aktuální a jeví se jako čím dál tím důležitější, a to nejen pro psychology, ale v rámci celého multiparadigmatického přístupu.

Pokud hovoříme o multiparadigmatickém přístupu, máme na mysli zejména potřebu navázání spolupráce na všech úrovních společnosti a ve všech institucích. Jednoduše můžeme říci, že považujeme za účelnou spolupráci pedagogů, školních metodiků prevence, etopedů, školních psychologů, klinických psychologů a lékařů nejrůznějších specializací na práci se stresem ohroženou populací, respektive mládeží.

Znalosti o problematice náročných životních situací a coping mechanismech by však neměli mít pouze odborníci, ale tyto informace by měly posloužit ku prospěchu celé společnosti. Minimálně v tom, že každý člověk bude vědět, kam se obrátit v situaci, kdy si již není schopen sám pomoci.

 

POUŽITÉ ZDROJE

 

ATKINSON, Rita a kol. Psychologie. 2. vyd. Praha: Portál, 2003. 752 s.
ISBN 80-7178-640-3.

 

BAŠTECKÁ, Bohumila, GOLDMANN, Petr. Základy klinické psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 440 s. ISBN 80-7178-550-4.


DAVIDO, Roseline. Kresba jako nástroj poznání dítěte. 2. vyd. Praha: Portál, 2008. 208 s.
ISBN 978-80-7367-415-1.

 

DRAPELA, Victor. Přehled teorií osobnosti. 5. vyd. Praha: Portál, 2008. 175 s.
ISBN 978-80-7367-505-9.
 

HEWSTONE, Miles; STROEBE, Wolfgang. Sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 776 s. ISBN 80-7367-092-5.

 

KOHOUTEK, Rudolf. Základy užité psychologie. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s. r. o., 2002. 544 s. ISBN 80-214-2203-3.

KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. 215 s.
ISBN 978-80-7367-383-3.

 

KRIEGELOVÁ, Marie. Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s. 175 s. ISBN 978-80-247-2333-4.

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. 3. vyd. Praha: Portál, 2009. 280 s.
ISBN 978-80-7367-568-4.

MIKŠÍK, Oldřich. Psychologická charakteristika osobnosti. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 273 s. ISBN 978-80-246-1304-8.


NAKONEČNÝ, Milan. Motivace lidského chování. 1. vyd. Praha: Academia 1997. 270 s.
ISBN 80-200-0592-7.

NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti. 2. vyd. Praha: Academia, 2009. 620 s. ISNB 978-80-200-1680.

PAVLOVSKÝ, Pavel. Soudní psychiatrie a psychologie. 3. vyd. Praha: Grada, 2009. 232 s. ISNB 978-80-247-2618-2.

PRÁŠKO, Ján a kol. Poruchy osobnosti. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. 359 s. ISBN 978-80-7367-558-5.

SMÉKAL, Vladimír. Pozvání do psychologie osobnosti. 2. vyd. Brno: Barrister and Principal, 2007. 523 s. ISBN 80-86598-65-9.


VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vyd. Praha: Portál, 2008. 872 s. ISBN 978-80-7367-414-4.

 

VÁGNEROVÁ, Marie. Základy psychologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 356 s. ISBN 978-80-246-0841-9.

 

VODÁČKOVÁ, Daniela. Krizová intervence. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 544 s. ISBN 978-80-7367-342-0.

 

VYMĚTAL, Jan. Obecná psychoterapie. 2. vyd. Praha: Grada: 2004. 340 s. ISBN 80-247-0723-3.

 

Ve výše předloženém textu jsme se snažili nastínit problematiku náročných životních situací a způsoby, jak se s těmito situacemi vyrovnat. Nejprve jsme rozvinuli otázku co je životní situace, kdy se stává náročnou životní situací a následně jsme využili dělení Vágnerové ve vztahu k technikám zvládání.

 

je dalším obranným mechanismem, který můžeme popsat dle Vágnerové takto: „projevuje se tendencí promítat své vlastní obavy či názory do jednání jiných lidí“. I zde si můžeme dát jednoduchý příklad, kdy člověk v poradenském rozhovoru sděluje „Všichni lidé jsou vlastně sraby“. Z pohledu mechanismu projekce nám říká, že on sám je srab. – francouzská dětská psycholožka Davido vymezuje regresi jednoduše, a to jako: „ústup, úpadek, zpětný vývoj, např. návrat k jednání na nižší vývojové úrovni“. Jednoduchým příkladem může být situace, kdy třináctileté dítě zažije nějaký závažný stresor (třeba dopravní nehodu) a začne se v noci pomočovat. – Atkinsonová uvádí: „Jedná se o přidělení logických nebo sociálně žádoucích motivů tomu, co děláme, takže se zdá, že jednáme racionálně“. Zde je patrné zásadní sdělení, že tedy nejde o racionální chování člověka, ale pouze naše obrana ega, která se pouze tváří, že jednáme racionálně. (anglicky suppression) – dle Nakonečného: „popudy, poctivy, představy neslučitelné s osobní morálkou jsou vylučovány z vědomí, aby se zabánilo pocitům viny, úzkosti, což může být spojováno se zapomínáním nepříjemných událostí“. Jinými slovy jde zde o dočasné úmyslné odsunutí nepříjemných událostí mimo vědomí.

 

Vágnerová vymezuje takto: „vyplývá z představy, že problém je možné řešit a že jedinec je schopen takového cíle dosáhnout“. Jinými slovy, jde zde vlastě o uvědomění si vlastních sil, posílení sebe sama. Takový člověk si dodá určité uznání, uschopní se ve smyslu toho, že je kompetentní k řešení daného problémů a dát si tím i určité povolení pro sebe sama takový problém řešit. Toto celé bychom mohli shrnout do motta: „Mám na to a zvládnu to“. můžeme podle Vymětala vymezit jako: „následek zcela neočekáváné a silně negativně působící události, kterou jedinec není schopen přijmout a jež se promítne do jeho duševního a tělesného stavu“. Trauma je zásadní právě tím, že na něj člověk není připraven – můžeme sem zařadit například hromadná neštěstí, povodně, ale například i znásilnění.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář