Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krizová intervence u dětí a mládeže

23. 8. 2009
ÚVOD
 
       Pro svou práci jsem si vybral téma „Krizové intervence u dětí a mládeže“. Osobně se domnívám, že krizová intervence je velmi důležitou součástí nejen sociální pedagogiky, ale různých oborů, kde ji lze využít. Pokud hovoříme o krizové intervenci, hovoříme o oboru, který lze uplatnit např. v oblastech psychologie, psychiatrie, medicíny, sociální práce, pedagogiky, integrovaného záchranného systému a dalších. Jako student oboru Specializace v pedagogice se zaměřením na Sociální patologii a prevenci považuji tuto oblast za součást znalostí, které lze využít. Dokonce je možné považovat krizovou intervenci za jednu z hlavních znalostí, které můžeme v praxi každý den uplatňovat.         
       Samozřejmě samotná krizová intervence nebude stačit a je nutné mít znalosti i z dalších oblastí. Mimo znalosti ze sociální pedagogiky a sociální patologie je určitě nezbytné, pokud se v této práci zaměřuji na krizovou intervenci u dětí a mládeže, mít i dobré znalosti z vývojové psychologie. Všem zájemcům o toto téma lze určitě doporučit vývojovou teorii Erika Eriksona (tzv. „8 věků života“) a práci Jeana Piageta. Jak jsem výše zdůraznil, je nutné mít tyto znalosti, které jsou předpokladem pro pochopení dětí a mládeže v různých kognitivních stádiích, já se však v této práci budu zabývat pouze krizovou intervencí, nikoliv vývojovými teoriemi.  
       Před tím, než se budu věnovat výše uvedeným specifikům ohledně dětí a mládeže, bude třeba vytvořit a definovat důležité pojmy, bez kterých není možné tuto práci sestavit. Budu se tedy věnovat samotnému pojmu krize, obecným příčinám vzniku a dále pak definování pojmu krizové intervence, jejím cílům a různým formám. Teprve poté je možné zaměřit se na krizovou intervenci u dětí a mládeže.  
 
 KRIZE JAKO POJEM
 
       V literatuře můžeme najít mnoho definic, které pojem krize vystihují. Z mého pohledu je nejvýstižnější definice Vodáčkové (2007), která definuje pojem krize jako „subjektivně ohrožující situaci s velkým dynamickým nábojem, potenciálem změny. Bez ní by nebylo možné dosáhnout životního posunu, zrání.“[1]
       V dnešní době slyšíme pojem krize z každého media, ať už televize, rádia či ho můžeme vidět v různých denících, časopisech a novinách. Finanční krize, která nás v současné době zasáhla však je krizí většiny lidí – tedy lze hovořit o krizi společnosti. Mohlo by se zdát, že toto téma do krizové intervence nepatří, i když pokud ho budeme zkoumat podrobněji, zjistíme, že ano. V rámci finanční krize totiž můžeme hovořit i o jednotlivých krizích, které prožívají jednotlivci, či celé rodiny. Nedostatek financí můžeme způsobovat u jednotlivých členů rodiny větší stresové zatížení, které pak může přerůst v konflikty. Ty se mohou odehrávat buď pouze mezi rodiči, nebo se tak začnou přenášet od rodičů na děti. Tímto jsem chtěl pouze vyjádřit zásadní fakt. Krizová intervence se netýká pouze jednotlivců, jak se může na první pohled zdát, ale i celých skupin osob. Touto skupinou nemusí být pouze rodina, ale například i celá školní třída, případně i neznámá skupina osob, která cestovala v jednom autobuse a došlo k dopravní nehodě.  
 
OBECNÉ PŘÍČINY KRIZE
 
       Pokud chceme přemýšlet nad obecnými příčinami krizí, lze využít práci matematika Reného Thoma (1992), který v této souvislosti hovoří o 3 aspektech:

1. ztráta objektu (smrt, rozchod s partnerem, ztráta zaměstnání, nezdar u zkoušky apod.)
2. změna (zdravotního, rodinného, pracovního stavu, nebo např. změna času)
3. volba (volba mezi dvěma stejnými kvalitami, filmově znázorněno: Sofiina volba)
 
V této souvislosti nás může i napadnou otázka, zdali je vynalezen nějaký prostředek, nástroj či metoda, která by nám mohla pomoci určit, jak závažně je osoba – člověk ohrožen. Pokud se podíváme na obecné příčiny, podle kterých může ke krizi dojít, zjistíme, že se jedná o stresovou či zátěžovou situaci. Ke zjištění míry stresové situace a posouzení její závažnosti nám může pomoci Tabulka životních událostí Holmese a Rahea. Tito američtí psychologové pracovali na jejím vytvoření více než 15 let[2]. Je však třeba upozornit, že se jedná pouze o orientační hodnoty. Dle mého názoru je třeba vždy nahlížet zejména na individuální vlastnosti osobnosti. Na každého člověka mohou jednotlivé situace působit různě – proto nelze tuto tabulku brát příliš dogmaticky. Výše zmínění autoři na základě klinických analýz z celého světa vypracovali následující tabulku:
 
 
 
Událost
Body
Úmrtí partnera, partnerky
100
Rozvod
73
Rozvrat manželství
65
Uvěznění
63
Úmrtí blízkého člena rodiny
63
Úraz nebo vážné onemocnění
53
Sňatek
50
Ztráta zaměstnání
47
Usmíření a přebudování manželství
45
Odchod do důchodu
45
Změna zdravotního stavu člena rodiny
44
Těhotenství
40
Sexuální obtíže
39
Přírůstek nového člena do rodiny
39
Změna zaměstnání
39
Změna finančního stavu
38
Úmrtí blízkého přítele
37
Přeřazení na jinou práci
36
Závažné neshody s partnerem
35
Půjčka vyšší než jeden průměrný roční plat
31
Splatnost půjčky
30
Změna odpovědnosti v zaměstnání
29
Syn nebo dcera opouštějí domov
29
Konflikty s tchánem, tchýní, zetěm, snachou
29
Mimořádný osobní čin nebo výkon
28
Manžel, manželka nastupuje či končí zaměstnání
26
Vstup do školy nebo její ukončení
26
Změna životních podmínek
25
Změna životních zvyklostí
24
Problémy a konflikty se šéfem
23
Změna pracovní doby nebo pracovních podmínek
20
Změna bydliště
20
Změna školy
20
Změna rekreačních aktivit
19
Změna církve nebo politické strany
19
Změna sociálních aktivit
18
Půjčka menší než průměrný roční plat
17
Změna spánkových zvyklostí a režimu
16
Změny v širší rodině (úmrtí, sňatky)
15
Změny stravovacích zvyklostí
15
Vánoce
12
Přestupek (např. dopravní) a jeho projednávání
11
 
Autoři uvádějí, že součet 250 bodů za období jeden rok je hraniční číslo, kdy se organismus ocitá na pomezí vlastních rezerv (Vodáčková 2007)[3].
 
NEJČASTĚJŠÍ PŘÍČINY KRIZE U DĚTÍ A MLÁDEŽE
 
       Z psychologie víme, že každé vývojové stádium má v životě člověka své specifické nároky a situace, se kterými se jedinec setkává a stejně tak vyrovnává. Vodáčková (2007) uvádí i nejčastější důvody, kdy děti a mladiství využívají různých forem krizové intervence:
 


-          špatný prospěch
-          přílišné nároky rodičů
-          počátek nové rodiny
-          úmrtí v rodině
-          narození sourozence
-          problém se sourozencem
-          úmrtí v rodině
-          rodiče se hádají
-          alkohol rodičů
-          týrání
-          zneužívání dítěte
-          adopce
-          problém s učitelem
-          šikana ve škole
-          dítě má problém s kamarádi, spolužáky apod.
-          dětské lásky
-          nedůvěra v sebe sama
-          útěky z domova
-          sebevražedné myšlenky, chování
-          tajemství
-          drogy
-          AIDS
-          antikoncepce
-          otázky týkající se sexu
-          „neřešitelná situace“
-          dítě něco ztratilo, ukradlo, zalhalo
-          nemoc dítěte
-          nemoc v rodině
-          změna bydliště
-          rodiče nechtějí koupit nebo dovolit to, po čem touží
-          zemřelo zvířátko
-          dítě je doma samo a má strach
-          otázky víry
-          dítě má radost a chce jí někomu sdělit.


 
Ne vždy jsme však kontaktování přímo ze strany dítěte, ale může nastat situace, kdy budeme otázky ohledně dítěte řešit s rodiči, ale i učiteli, přáteli dítěte apod. Zde jsou nejčastější otázky:
 
-          výchova
-          podezření na týrání, zneužívání dítěte či zanedbání péče
-          útěky z domova
-          jak sdělit dítěti důležité skutečnosti (adopce, těhotenství matky, úmrtí v rodině, rozvod rodičů)
-          otázky ohledně školy (mateřská škola, odklad školní docházky, problémy ve škole)
-          změna chování dítěte apod.   
 
DEFINICE KRIZOVÉ INTERVENCE
 
       S velmi vyčerpávající definicí krizové intervence přichází Vodáčková (2007), která definuje krizovou intervenci jako:

 „Odbornou metodu práce s klientem v situaci, kterou osobně prožívá jako zátěžovou, nepříznivou, ohrožující. Krizová intervence pomáhá zpřehlednit, strukturovat klientovo prožívání a zastavit ohrožující či jiné kontraproduktivní tendence v jeho chování. Krizová intervence se zaměřuje jen na ty prvky klientovi minulosti či budoucnosti, které bezprostředně souvisejí s jeho krizovou situací. Krizový pracovník klienta podporuje v jeho kompetenci řešit problém tak, aby dokázal aktivně a konstruktivně zapojit své vlastní síly a schopnosti a využít potenciálu přirozených vztahů. Krizová intervence se odehrává v rovině řešení klientova problému a překonávání konkrétních překážek.“[4]
Z této definice PhDr. Vodáčkové by mělo mimo jiné také vyplynout, že krizová intervence není psychoterapie. Pro stanovení rozdílu mezi psychoterapii a krizovou intervencí bych asi použil přirovnání k „první pomoci“. Domnívám se, že tato analogie velmi dobře laicky vystihuje krizovou intervenci, protože každý z nás si dokáže vybavit situaci, kdy viděl jedoucí sanitku se zapnutým majákem. V situaci, kdy se člověk rozhodne využít krizovou intervenci – jakoukoliv formou – jde o situaci, kdy nastal „úraz“. Ať už přímo člověku, který nás kontaktuje, nebo někomu jinému. A došlo ke kontaktování „záchranné služby“, respektive některé z forem krizové intervence. „Lékař či paramedik,“ který jde člověku pomoci nemůže v daný moment provést veškeré komplexní vyšetření. Na místě poskytne pouze první pomoc a doporučí další možnosti léčby. Stejně tak při krizové intervenci poskytujeme pouze první pomoc a následně můžeme doporučit další možnosti, jako je např. psycholog, psychoterapeut apod.
       Kraus (2008) nehovoří výslovně o krizové intervenci, ovšem popisuje „Nový étos pomáhání s postupnou profesionalizací v průběhu 20. století,“[5] kde toto pomáhání dává do souvislosti se sociální práci, poradenstvím, sociální pedagogikou a psychoterapií. Z pohledu sociální pedagogiky definuje pomoc jako:
 
Aktivní účast při řešení konkrétní životní situace, a to s konkrétním cílem, který vyplývá z daného ohrožení nebo nouze. Je to soubor činností, kterými se snažíme kompenzovat odhalené nedostatky, tj. aktivizovat člověka a pomáhat mu zajistit sociální i psychickou stabilitu a sociální nezávislost, tedy zkvalitnit jeho život.“[6]
 
Zajímavý náhled do této problematiky také přináší Mikšík (2007), který píše: „konkrétní životní kontexty (nároky, kontexty, situace) mohou mít povahu utváření, rozvíjení osobnosti, nebo naopak vést k psychickému selhání, nedokáže se ve vzniklých kontextech orientovat a podléhá situačním tlakům“. Dle Mikšíka o tom, který stav nastane rozhoduje, zdali jedinec řeší situaci na úrovni vyšších psychických funkcí (osvojovaných motivačních struktur a schopností racionálně uvažovat a cílevědomě jednat), či budou dominovat vývojově nižší tendence k bezprostředně situační, impulzivně emotivní odezvě na danou situaci, tj.: prožitky dezorientace, ohrožení, strádání, frustrace či deprivace. Proto dále ve své práci zdůrazňuje i výchovný proces, kdy by se dítě mělo již od nejrannějšího věku učit právě těmto „vyšším psychickým funkcím“ pro zvládání jednotlivých situacích, které mohou jedince během jeho vývoje a rozvoje osobnosti potkat.
 
 
FORMY KRIZOVÉ INTERVENCE U DĚTÍ A MLÁDEŽE
 
       V rámci České republiky mohou děti i mládež využívat různých forem krizové intervence. V základním dělení se však jedná o dvě formy, a to buď telefonní kontakt (linky důvěry či specializované linky na určitá témata) nebo osobní kontakt (tedy komunikace face-to-face). V tomto kontextu je třeba zmínit fakt, o kterém hovoří Kraus (2008) v kapitole řešení krizových situací. Kraus zde doslova píše: „Zásah psychologa v poradně či v jiném (krizovém) zařízení bývá až krajní variantou a řada lidí se k vyhledání této pomoci neodhodlá vůbec (u nás ještě nemíváme svého psychologa či psychoterapeuta)“[7].
       Proto často prvním, kdo může danou krizovou situaci u dětí a mládeže odhalit je pedagogický pracovník, ať už přímo ve škole či v zájmový skupinách. Zde již můžeme hovořit sociálně-padogogickém zásahu. Obecně lze říci, že každý kdo pracuje s dětmi či mládeží by měl věnovat pozornost jejich projevům v rámci jednotlivých činností, které s danou skupinou vykonává. I zde může vypozorovat změnu v chování. Jednoduchým příkladem asi je, pokud žák dříve velmi komunikativní, živý a radostný je najednou utlumený, smutný, straní se kolektivu. Již tento fakt pro nás může být jednoduchým signálem, že něco není v pořádku.
 
       V rámci této seminární práce bych zde rád zdůraznil ještě další důležitou skutečnost. Můžeme se od dítěte dozvědět jakoukoliv informaci, která můžeme být z našeho pohledu banální. Žádnou informaci, kterou nám jedinec řekne nelze brát na lehkou váhu či ji podceňovat. I když se nám skutečně může zdát, že o nejde o nic závažného, je třeba si uvědomit, že jde o naše subjektivní hodnocení.  Pro dítě však můžeme být popsaná skutečnost natolik závažná, že naše neadekvátní reakce může celou věc ještě zhoršit. Proto vše musíme brát vážně, brát jako fakt. Obecně řečeno jako specifický náhled do subjektivní prožívání daného jedince, který se rozhodl svěřit se právě nám. Jinak formulováno – jedná se o akceptování pravdy dítěte. Teprve pokud jedince empaticky vyslechneme, můžeme mu začít předkládat návrhy řešení – respektive spíše vhodnější forma je pomocí otázek ho přimět k nalézání odpovědí na řešení problému, kdy před naší intervencí nebyl schopen tyto odpovědi vidět.
 
Obecný postup bych vyjádřil asi takto:
 
  1. Pochválit dítě, že chce s námi danou situaci probrat.
  2. Vyslechnout, a to bez přerušování jeho řeči.
  3. Vyjadřovat aktivní naslouchání, a to jak slovně, tak i nonverbálně.
  4. Používat otázky na doplnění, tím vyjadřovat zájem o pochopení situace.
  5. Parafrázovat závažné skutečnosti, a tím si je ujasňovat.
  6. Společně na základě doplňujících otázek přimět dítě k náhledu na nové možnosti řešení této situace.
  7. Stanovení si cílů a možností, díky nímž muže k cíli (vyřešení) dojít.
  8. Tyto cíle a možnosti potvrdit vzájemnou dohodou.
  9. Domluvit termín další komunikace.
  10. Povzbudit dítě, pochválit a motivovat.
 
ZÁVĚR
 
       Tato práce měla přispět k objasnění krizové intervence u dětí a mládeže a jednoduše specifikovat jednotlivé náležitosti. Je samozřejmé, že se jedná o téma velice obsáhlé, a proto bych spíše tuto práci označil jako „základní vhled do krizové intervence u dětí a mládeže.“ Osobně považuji danou problematiku jako velmi důležitou součást nejen jednotlivých oborů, ale zejména životního koloběhu každého z nás. Všichni procházíme krizemi, ovšem ne vždy na její vyřešení stačíme sami. Proto je třeba vědět, jak pomáhat druhým, i sobě samému. Krizová intervence je pro mě natolik důležitá, že bych se jí rád věnoval i v budoucnu. Na závěr bych rád zdůraznil ještě jednu věc: „Prevence i intervence spočívá v komunikaci.“
 
LITERATURA
 
KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. 215 s. ISBN 978-80-7367-383-3.
MIKŠÍK, Oldřich. Psychologická charakteristika osobnosti. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 273 s. ISBN 978-80-246-1304-8.   
VODÁČKOVÁ, Daniela. Krizová intervence. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 544 s. ISBN 978-80-7367-342-0.


[1] VODÁČKOVÁ, Daniela. Krizová intervence. Praha 2007, s.28
[2] Zdroj: www.hartmannakademie.cz
[3] VODÁČKOVÁ, Daniela. Krizová intervence. Praha 2007, s.33
[4] VODÁČKOVÁ, Daniela. Krizová intervence. Praha 2007, s. 60
[5] KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. Praha 2008, s. 134
[6] KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. Praha 2008, s. 135
[7] KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. Praha 2008, s. 144
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář