Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dvě cesty aneb jak to vidím já

20. 8. 2009
ÚVOD
 
       Když jsem o víkendu usedl s knihou, kterou musím nastudovat do školy, prošel okolo mě jeden člověk a pronesl výrok: „Co je to za život, když přes týden jsi od rána do večera v práci a pak ještě o víkendu děláš věci školy.“ Trochu mě to, co řekl zarazilo. Ovšem vzpomněl jsem si na jedno přísloví, které jsem si současně zvolil jako téma pro svoji esej do předmětu filosofie.  
 
„Je lepší zapálit svíčku, než-li proklínat tmu“ Čínské přísloví
 
 
JAK TO VIDÍM JÁ, ANEB 2 MOŽNÉ CESTY
 
       V tomto přísloví jsem totiž spatřil odpověď nejen na výrok onoho člověka, ale současně asi i odpověď pro sebe sama. Když se budeme dívat okolo sebe, můžeme vidět spoustu lidí, kteří si budou neustále na něco stěžovat – mají málo peněz, špatné zaměstnání, nepříjemného šéfa, v televizi nic nedávají, a tak si aspoň zapnou tu svoji telenovelu a nedej bože, abychom se před nimi zmínili o politice. To bychom slyšeli obrovskou záplavu nadávek, i když často velmi obecných a nakonec to skončí tím, že by je všechny postříleli a vzali si jejich platy. Ano. Bohužel, je tomu tak. Zřejmě zvláštní, ale skutečný obraz naší dnešní společnosti, který můžeme vidět a spatřovat na každém rohu. Teď však může přijít zamyšlení nad tím, proč tomu tak je. Je to snad naše přirozená touha hledání jednoduchého? Odpověď na tuto otázku bohužel neznám. I když pokud se budu držet výroku „Poučme se z historie,“ tak vím jednu věc, jednoduché řešení problému není vždy tím správným. Jednoduchým příkladem bylo vyřešení finanční krize v Německu za druhé světové války v čele s Adolfem Hitlerem. Aneb jednoduchost, kde umíraly miliony lidí.
       Bohužel i dnes můžeme vidět, že jsme se mnohokrát z minulosti nepoučili a tyto chyby opakujeme. Pokud se zamyslím nad posledními událostmi z médií, stačí připomenout situaci, kdy se ministr vnitra Langr rozhodl, že policie nebude asistovat na stadionech při fotbalových utkáních. Prostě bude moci být jinde. Ať si to vyřeší pořadatelé. Na jedné straně zajímavý nápad, na straně druhé je třeba vidět opět „krásu jednoduchosti“ a „účelnost“ tohoto řešení. Jen co přišlo toto krásné a jednoduché řešení do denní praxe, policie opět musela na stadionech zasahovat, protože prostě pořadatelská služba na danou situaci nestačila. A co na to ministr? Že by snad uznal či aspoň připustil, že jeho řešení není tak efektivní, jak se zpočátku zdálo? Omyl. Ministr Langr si stojí za svým. Vše je vina pořadatelů.
       Homo sapiens sapiens  – člověk rozumný rozumný – asi bychom od něj očekávali onen rozum. Můžeme říci, že bychom asi chtěli vidět člověka racionálně uvažující, který se již naučil ovládat své psychické funkce. Ony funkce, které můžeme rozdělit na ty nižší, jakou jsou emoce a na ony vyšší, jako rozum. Člověka, který je schopen na základě rozumové analýzy uznat své chyby a poučit se z nich. Lidský život je samozřejmě složitější, a tak na rovinu uznejme, že ne vždy je to tak jednoduché své emoce ovládat. Přesto – jak moc je složité překonat své ego a hledat jiné cesty pro řešení oné situace? Opravdu musíme stagnovat a tvrdošíjně trvat na svém?   
       Bez jakékoliv nadsázky musím říci, že mě mrzí, že i v mém okolí je těchto lidí značná převaha. Lidí, kteří řekněme slepě tápají tmou či jdou, prochází tímto životem se zavřenýma očima. Tedy lidi, kteří jsou ovlivňovány médii typu Blesk, žijící v představě, že všichni mají sexuální styk se všemi, když zrovna neutrácejí miliony za život v přepychu či nefetují. Život na planetě Zemi je tudíž pro čtenáře těchto médií ještě „hnusnější“ a nesnesitelnější. Jedinci, skupiny osob, které jsou ještě více přiživovány ve svém kritickém způsobu života – řečeno jazykem psychoanalýzy – přetrvávající v ego stavu kritického rodiče, respektive svého Nadjá.
       Tím však nechci říci, že kritika je něco špatného. Naopak. Díky kritice se můžeme neustále zdokonalovat a rozvíjet. Ovšem „kritika rozvíjející“ je pro mne taková, kdy nejen kritizuji, ale chci také věci okolo sebe změnit. „Rozvíjející kritika“ pro mne také znamená nejen kritiku okolí, ale také kritiku sebe sama. Umět se kriticky podívat na svůj způsob života. Nespokojit se pouze s povrchním konzumním životem a laciným čtením. Jednoduše řečeno, užívat specifický způsob kritického uvažování, díky němuž nebudeme stagnovat, ale skutečně se rozvíjet.
 
       Pokud jsme ochotni akceptovat předchozí text, můžeme zvažovat další otázku. Jak k této „rozvíjející kritice“ dospět či dojít? Odpověď je pro mě jediná. Každý z nás se musí rozhodnout, jakou cestou se vydá. Tyto rozhodující otázky, kterou cestou se vydat, si pokládáme celý život. Avšak zřejmě první závažnou otázkou tohoto druhu, ke které musíme dospět je otázka účelnosti a samostatné práce v sebevzdělávání. Fakticky jde nejdříve o to, abychom si uvědomili, z jakého důvodu, respektive pro koho se skutečně učíme. Teprve v situaci, kdy uznáme, že to  skutečně děláme pouze pro sebe sama můžeme hovořit o pokroku. Pokud píši „skutečně děláme pro sebe sama,“ mám tím namysli stav, kdy si jedinec sám v sobě jednotlivé věci uvědomí. Ne stav, kdy okolí, zejména rodičům či příbuzným automaticky odpovídáme, že víme, že se neučíme pro rodiče, ale že to děláme pro sebe.
       Pakliže výše zmíněné uvědomění nastane, ocitneme se v situaci, kdy si uvědomíme, že rozhodujeme o svoji životní cestě. Ano, skutečně si můžeme tuto problematiku představit - přirovnat k cestě, možná lépe ke  křižovatce. Nyní odmysleme složité městské křižovatky, ale představme si, že jedeme po cestě a najednou se před námi objevuje volba. Již nejde pokračovat v oné rovině, ale musíme se rozhodnout. Buď pojedeme doprava či doleva. Pokud by zde byly ukazatele, který by nám měly pomoci s určením směru, mohli bychom na nich naleznout jednoduché popisky. Nalevo: blahobyt (jednoduchost). Napravo: moudrost (složitost). A od teď již každý sám za sebe.
       Zde už nám kamarádi nepomůžou. Samozřejmě i naše okolí (sociální prostředí) nás může ovlivnit. Pokud však chceme poukázat na svou dospělost, rozumnost, na to, že jsme skutečně oním člověkem rozumným rozumným, měli bychom asertivně vystoupit ze stínu ostatních, přestat se schovávat za to, co si myslí většina lidí okolo nás a umět odpovědět. Vybrat si pro nás optimální směr.
       A teď se na chvíli vraťme k onomu rozhodování. Blahobyt, bohatství a možná i sláva na jedné straně, versus moudrost, složitost a zřejmě i nepochopení našeho okolí na straně druhé. Upřímně si každý z nás musí odpovědět. Při své odpovědi však musíme opět dávat pozor na jednu věc. Věřím, že při prvním pohledu by se spousta lidí vydalo cestou k blahobytu a bohatství. Ale i na tomto místě je třeba varovat před jednoduchým, lépe řečeno rychlým, tedy nepromyšleným rozhodnutím. Někdy jsme již jako malé děti mohly slýchávat rozhodni se rychle. Na základní škole jsme se naučili krásné automatické reakce, naučené odpovědi typu „Jedna a jedna jsou dvě“. Což je na straně jedné samozřejmě správně, na straně druhé nás může tato situace omezovat v dalším uvažování. Učitelé nás nenechali přemýšlet, nýbrž nám nadiktovali způsoby reakcí. Bohužel, někteří jednají na základě těchto naučených reakcích stále. Mám namysli osoby, které neustále věří jakési autoritě bez toho, aby sami nad celou záležitostí přemýšleli. Již jen proto se domnívám, že je důležité se v dnešní přetechnizované době věnovat humanitní studiím, přestože nemusí zapadat do nového či digitálního světa. Ovšem uvědomme si tu skutečnost, že nás tento digitální svět pohlcuje právě díky svému přetechnizování novými, moderními technologiemi. Jsme ve součástí společnosti, systému, který se nám díky médiím jako televize, internet a dalších snaží říkat, někdy možná spíše diktovat, co je správné a co správné není. Opět máme dvě cesty – buď slepě věřit, oddat se jakési „vyšší autoritě,“ tedy systému médií, či hledat více zdrojů informací a hlavně sami si třídit myšlenky, dávat je do souvislostí a na tomto základě si utvářet názory na tento svět. Naše uvědomění by ale mělo dospět k další věci. Za každé naše rozhodnutí neseme odpovědnost. Takže buď slepě věřme a oddávejme se různým ideálům, které k nám přicházejí ze všech stran a nejlépe prezentujme je sami dále, předávejme svým dětem, sdělujme kolegům, a nebo o nich nejprve začněme přemýšlet a pak sdělujme dále. Jak bylo naznačeno již výše, ne vždy je rychlé rozhodnutí to správné.
       Pokud je pro nás imaginace s křižovatkou složitá, a chceme ji přesto zpřístupnit dnešní konzumní společnosti, napadá mě něco jednoduššího. Podobná představa nám totiž leží přímo v obývacím pokoji. Respektive v tom místě, kde máme umístění televizor. Pro mladší generace je možná ještě vhodnější místo televizoru jednoduše na místo televizoru dosadit počítač – zázraky techniky už dokázaly i televizi dostat do našeho „osobního počítače“. Zobecněně řečeno do té „bedny,“ do které hledíme s údivem každý den. Daná situace je právě ta, kdy se můžeme rozhodnout. Budu se dívat „růžovou zahradu“ či „ošklivku Katku,“ a nebo sáhnu do knihovny a „vytáhnu“ Nietzscheho? 
       A teď bych se měl probudit asi já. Kolik z nás lidí má doma Nietzscheho? A kolik z nich vůbec tuší, že někdo takový existoval? Uznávám, že bych měl asi trochu snížit nároky a doufat, že onen rozumný člověk k této literatuře časem dospěje sám. Pro začátek by mohlo stačit, když tento člověk vstane od oné „bedny“ a vyjde ven. Začne si uvědomovat, že okolo něho je nějaké prostředí a ostatní lidé. Vystoupit ze svého „jednoduchého“ světa či spíše přestat do něj neustále unikat. Ano, útěk, to je asi to správné slovo. Zřejmě je pro nás jednodušší skutečně utéci ze složitostí, než je začít vnímat. Být slepým člověkem, který okolo sebe nevnímá, nevidí. Proč by měl člověk otevřít oči, když okolo sebe vidíme bezdomovce, feťáky, násilí… Není skutečně lepší nechat oči zavřené a slepě si nechat ordinovat ty „správné“ pořady a „kvalitní“ noviny. Vždyť přece i reklama říká jak jsou skvělé a tam přeci nelžou, nebo snad ano?
       Ona média nám vůbec zajímavě působí na naše rozhodování. Jejich zákeřnost je však často skrytá. Pozorný čtenář této práce se jistě zeptá „V čem skrytá“?  Odpověď je jednoduchá. V rámci médií se nám totiž nedostává, abychom měli na výběr. Zde nejsou dvě životní cesty. Zde většinou dochází k jednostrannému předkládání jakých si „faktů“. Ovšem jsou tato fakta skutečně objektivní? Mé subjektivní já hovoří jasně – objektivitu vidím tam, kde se můžu sám za sebe rozhodnout. I když pokud mám být objektivní i já, je nutné podotknout, že ne všechna média jsou stejná. Aspoň v této otázce. A buďme skutečně objektivní a předložme další fakta. Názor, nechť si udělá každý sám. Onen problém u médií lze totiž vidět i v jiných situacích, kde se však jich všechna média dají skutečně „vložit“ do stejné skupiny. Situaci, kterou zde chci popsat asi zaznamenal každý z nás. Respektive jedná se o jednu z mnoha situací. „Kalousku jsi jednička.“
     Vskutku povedený vzkaz, který sdělil tehdejší premiér České republiky Topolánek celému národu a díky němuž jsme měli – my prostí, nevzdělaní občané o zábavu postaráno. Pokud bych chtěl celou situaci bagatelizovat, tak asi řeknu: „No, co jeden zdvižený prostředníček, co ten může nadělat“.
       Zeptejme se sebe sama: „Co skutečně může udělat tento nonverbální projev premiéra naší republiky“? Domnívám se, že již každý slyšel něco o průběhu socializace, tedy zjednodušeně řečeno zespolečenštění. Můžeme říci proces, kdy se nám naše prostředí – nejprve rodina a později další socializační činitelé snaží „vtlouci“ do hlavy jak bychom se měli ve společnosti chovat. Maminky nám říkají, ať mluvíme slušně, nepereme se, a když někoho potkáme, ať mu řekneme „dobrý den“. Tak tohle je asi ideál, který bychom uvítali. Zkusme se však na okamžik vžít do role matky, která právě tímto způsobem své dítě vybavila do společnosti. Dítě matce veškeré její rady odkývalo a rozešlo se do světa. A protože zde popisuji ideální rodinu, která ctí společné tradice tak nám zachovává i rituál stolu. Tedy rituál, kdy se každý večer rodina sejde a udělá si pro sebe chvilku, při které povečeří a současně si mohou jednotlivý členové popovídat o tom, co za den zažili. Večeře proběhne v klidu, a tak se nám rodina odebere k novodobému Bohu, tedy televizi, respektive televizním zprávám. A hned v první reportáži se dozvíme, jak náš premiér „mává“ jedním prstem na svého kolegu v poslanecké sněmovně. To musí mít matka radost, když toto vidí. Když vidí, jak ji, její rodině, respektive celému národu dává „úžasný vzor.“ Tak tomuhle říkám „úžasné protiklady.“
       Na jedné straně máme „prostou“ matku, která se snaží vychovávat své dítě, aby se z něho stal v budoucnosti co nejlepší jedinec, který se dokáže vhodně – co nejlépe - zadaptovat v sociálním prostředí a na straně druhé „vzdělaného intelektuála,“ který jaksi dítěti ukazuje, že může komunikovat i jinou formou, než mu sděluje matka.
       Zde, dle mého názoru skutečně narážíme na závažný problém, jehož důsledky si zřejmě ani neuvědomujeme. Nyní nastává situace, kdy se můžeme ptát, kdo je z nich na tom lépe. Zdali naše nevzdělaná matka, která vychovává své dítě podle svého nejlepšího přesvědčení, nebo onen vrcholový politik, který má vysokoškolské vzdělání, reprezentuje naši vlast v zahraničí, ale zejména před národem českým.
       Toto je místo, kdybychom se měli pozastavit a přemýšlet nad sebou samým. Zamyslet se, jakým způsobem ve svém každodenním jednání působíme nejen na své děti, ale na veškeré okolí, které nás obklopuje, kterého jsme součástí. Každý z nás asi najde ve svém životě situaci, ve které nebyl příliš šťastný. Situaci jež by příště změnil. Zde máme opět 2 cesty. Buď budeme ulpívat na oné myšlence, která nám ukazuje jak špatnými jsme byli, a nebo si tuto myšlenku uvědomíme a poučíme se z ní. Malou nápovědou pro zvolení si cesty by mohlo být krásné uvědomění: „Minulost nezměníme“. Což nám ovšem na druhé straně říká, že můžeme změnit svoji vlastní budoucnost. Každý z nás se může rozhodnout, zdali příště opět zdvihne prst – stejně jako náš politik. Výše zmíněný případ je čistě teoretický, matka by mohla mít vysokou školu, nejlépe pedagogického zaměření a obráceně – onen vrcholový politik by si mohl své vzdělání například zakoupit někde na tržišti. Ještě, že se jedná jen o teorii…
       Je zajímavé, že zřejmě pro každého z nás znamená vysokoškolské vzdělání něco jiného. Ať se jedná o politika či matku – i když i tyto dvě „profese“ lze skloubit dohromady. Někteří z nás ve vysokoškolském vzdělání mohou vidět pouze příležitost jak vydělávat více peněz, možná i touhu po ovládání druhých. Připadat si důležitě a honosit se slovy: „Já mám vysokoškolské vzdělání“. Bohužel se domnívám, že i takový jsou mezi námi.
       Na druhé straně doufejme, že těchto lidí je co nejméně, a že i oni se postupem času stanou uvědomělými „vzdělanci“, kteří budou své vědomosti využívat ku prospěchu ostatních, ku prospěchu celého lidstva. Tento stav samozřejmě nelze nikomu naordinovat a je třeba, aby opět každý z nás začal u sebe. Kdybych se však na chvilku ještě vrátil k předchozímu případu matky a politika, chtěl bych na tomto místě připomenout ještě jednu věc. Ani u matky s vysokoškolským vzděláním pedagogického směru nemáme zaručeno, že bude toto vzdělání využito ve prospěch dítěte. Stačí si připomenout nedávno proběhlý případ, kdy žena, která vystudovala sociální pedagogiku týrala dítě a celou situaci si natáčela na video. Můžeme jen doufat, že těchto „tet Kateřin“ a podobných lidí je co nejméně a jedná se spíše o patologické výjimky v naší společnosti. Avšak jak nám zkušenost ukazuje tyto lidi žijí mezi námi. Zvláštností může být to, co psychologové označují jako psychopatii. Pravdou je, že toto slovo již téměř zdomácnělo a může slyšet i děti na základní škole, které užívají slovo psychopat jako nadávku vůči svému spolužákovi. Co nám toto slovo popisuje? Vlastně vystihuje egocentrického člověka, který jedná bez jakékoliv citu. Možná je to proto, že sám tento cit nikdy nepoznal. V České republice se slovo psychopat a sociopat používá ve stejném významu. Ve spojených státech však můžeme u některých autorů pozorovat dělení, kdy psychopata vidí jako necitlivou, egocentrickou osobnost, která však jedná velmi impulzivně. Na druhé straně sociopata charakterizují také jako necitlivou, egocentrickou osobnost, která však je schopna plánovitého a přesně vypočítaného záměrného jednání. Jednoduchým příkladem může být osoba, která se impulzivně rozhodne zastřelit skupinu osob – tento způsob by byl typický pro psychopata. Sociopat před tím vše důkladně naplánuje tak, aby nebylo snadné ho dopadnout. Vše důkladně promyslí, nejenže si obstará zbraň, ale současně si dobře naplánuje svůj vstup do místa, kdy či spáchá, stejně tak i únikové cesty, kterými bude z místa činu utíkat. A nyní si zkusme uvědomit, že tito lidé mohou žít vedle nás. Zvláštností je, že policie na ně mnohdy přijde úplně náhodou. Pokud se dostanou do vyšetřování, při výslechu zcela spolupracují, pregnantně se vyjadřují a dokonce mohou působit na vyšetřovatele dojmem, že mu chtějí skutečně pomoci. Můžeme je označit jako mistrné manipulátory, kteří velmi snadno mohou dosáhnout toho, co chtějí – co je jejím cílem. Skutečnost je takové, že na tyto pachatele systém přijde často velmi pozdě. I sousedi potvrdí, že jsou to většinou slušní, spořádaní lidé, u kterých by nikoho nenapadlo, že by mohli nějaký závažný, úmyslný trestný čin spáchat. Na tomto místě nás může napadnout proč to vlastně píšu? Jak se psychopaté  týkají mé úvodní otázky – tedy práce na téma dvě cesty. Ono je to jednoduché. Psychologové nám totiž říkají, že tyto lidi nelze změnit, ani převychovat. Snad je to ještě možné v situaci, kdy jako velmi malé děti mají možnost hrát si s nějakým zvířátkem, které by jim mohlo alespoň částečně onen cit zprostředkovat. Zásadní otázkou však je, zdali i oni mají možnost dvou cest. Může si takovýto člověk vybrat – zdali zabije či nezabije? Moje odpověď zní ano. Člověk i zde má možnost volby. Možná právě díky tomu můžeme z různých statistik také slyšet, že právě mezi top manažery a lidmi na velmi vysokých pozicích se právě také nacházejí lidé s psychotickými sklony. Tyto sklony jim zřejmě umožňují se dobře adaptovat do své pracovní pozice.
 
ZÁVĚR
 
       Co napsat závěrem? Snad jen to, že se mi doufám přesvědčivě podařilo obhájit teorii dvou cest. Jednoduše poukázat na tu skutečnost, že vždy máme možnost výběru. Možná by šlo z pohledu metafyzického uvažování říci, že náš svět je prostě tímto způsobem „zařízený“. Každý pól má svůj protipól. Tuto zvláštní bivalenci či diádu můžeme pozorovat v různých aspektech našeho života. Den a noc, dobro a zlo, bílá a černá, láska a nenávist…
       Všechny výše uvedené pojmy mohou být jednoduchým příkladem, který může této práci dodat ještě větší váhu a usnadnit pochopení hlavní myšlenky, tedy toho, co chtěl autor svoji prací vlastně říci.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář