Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvod do neštěstí - P. Watzlawick

22. 11. 2010
„A PŘEDEVŠÍM: SÁM SOBĚ ZŮSTAŇ VĚREN“
 Martin Kosek
 
       Pro svoji úvahu jsem si vybral hned úvodní kapitolu z knihy Úvod do neštěstí autora Paula Watzlawicka. Musím již na začátku uznat, že P. Watzlawick píše opravdu zajímavě. Pokud by si člověk zpočátku nevyjasnil jak autor sám tuto knihu pojímá, snadno by v ní mohl hledat vážnost. Onu myšlenku skutečného smyslu knihy lze již poznat v názvu „Úvod do neštěstí“. Tím však rozhodně nechci ubírat této knize na její praktičnosti. To proto, že se z ní dá velmi dobře poučit. Avšak měli bychom mít stále na mysli, že si daný výrok musíme obrátit. Ptáte se v jakém smyslu? Z mého pohledu se jedná o něco podobného jako když řešíme otázku asertivních práv a na druhé straně pověry. Právě tato kniha nás upozorňuje na pověry, respektive na naše časté vnitřní názory na tento svět, které nás skutečně k neštěstí přivádějí blíže. Pro ujasnění této myšlenky je však dobré přečíst si epilog, ve kterém autor sám velmi dobře ukazuje, jak snadná je cesta mezi štěstím a neštěstím, respektive, že přechod od jednoho stavu ke druhému je velmi snadný.
       Pojďme se nyní podívat na první kapitolu. První kapitola (analogicky pověra) zní „A především: sám sobě zůstaň věren“. Pro každého, kdo se chce s kapitolou podrobněji se seznámit nelze doporučit nic jiného, než přečíst si knihu samotnou. Já zde nechci popisovat jak pojímá tuto kapitolu Watzlawick, nýbrž spíše nastínit svůj pohled na věc a případně na jeho myšlenku nahlédnout z více pohledů.
        Nikdy asi nelze hovořit generalizačně, protože se domnívám, že každá generalizace vede k nedorozumění a hlavně nám brání k pochopení celostní pravdy. I když zde mírnou generalizaci použiji. Pokud se podíváme okolo sebe, mám takový pocit, že jsme dnes, naší současnou společností k heslu „sám sobě zůstaň věren“ vychovávání a vedeni. Místo tradičního, možná i v dnešní „moderní“ době archaicky působícího výroku Poloniuse z Hamleta bychom mohli použít modernější výrok, který trochu připomíná spíše stav v tajných službách. Výrok zní: „Nikdy nedůvěřuj nikomu“. Výrok, který se opravdu spíše hodí na nějakého špionážního filmu však můžeme někdy slyšet i od rodičů nebo našich starších, „moudřejších“ přátel. Otázkou však je, kam nás tento výrok osobnostně povede? Jak se bude cítit jedinec, který se bude oním výrokem řídit?
       Pokud mě mé smysly nematou a jsem schopen vnímat skutečnosti okolo sebe – i když subjektivně – je naší přirozenosti být součástí nějaké společnosti. I moderní psychologie, sociologie, antropologie a další vědy nám tyto poznatky potvrzují. Ovšem představa, že budu součástí nějaké společnosti a přitom nebudu moci důvěřovat jejím jednotlivým členům není pro mne příliš snadná. Pokud má použít schopnost empatie, neboli vcítění se o druhých – se snahou pochopit člověka, který se takto ve společnosti skutečně cítí – tedy je ve stavu, že nemůže nikomu důvěřovat – mé vlastní pocity jsou velmi nešťastné. A Paul Watzlawick by měl nejspíš radost: „Uvedl mě do neštěstí.“ To samozřejmě není z mé strany odsouzení Watzlawicka – spíše znovu vyjádření zajímavosti a stálé aktuálnosti témat, které ve své knize popisuje. Zkusme se na chvíli zastavit a představit si to. Jsem ve společnosti, řekněme ve skupině mých nejbližších – v rodině. Se všemi komunikuji, sdílím společnou místnost, věci, jídlo a nakonec i vzduch. Ale neustále musím mít na mysli, že nikomu z nich nelze důvěřovat. Čím více si tuto skutečnost uvědomuji, respektive snažím si ji vybavit, tím se objevují pocity strachu, frustrace a vlastní dezorientace. Dezorientace v tom smyslu, že se nakonec ztrácím v sobě sama a stávám se paranoidním.  Každá má myšlenka musí být podrobena kontrole, musím zvažovat, co komu říkám a sám se vrhám na tenký led polopravd a mýtů o vlastní názorech. V podstatě lze říci, že tento stav mě nutí k tomu žádné názory nemít – nebo jich mít přesně tolik, kolik lidí potkávám. Obávám se, že čím déle bychom setrvávali v takovémto světě, tím dříve by to vedlo k psychiatrické léčebně. I když pokud zde hovořím o světě, měli bychom na něj nahlížet právě jako na ten individuální svět či pohled každého z nás. Další otázkou, která se zde nabízí je, co nás vlastně přivede k tomu, abychom skutečně věřili pouze sobě sama.
 
       Nevím, zdali se tak člověk může již narodit - v takovém to životní naladění – i když se domnívám, že spíše ne. Pokud se tedy oprostíme od myšlenky, že by se jedinec takto již narodil, měli bychom se zaměřit na sociální prostředí, ve kterém žije. Jak víme, primárním sociálním prostředním je rodina. A pravdou je, že pokud by nám rodiče odmala říkali, že nemáme nikomu věřit, zajisté nás to poznamená, ovlivní. Nakonec to bychom neobjevili nic nového. Již rodák z Příbora na Moravě Sigmund Freud ve své psychoanalýze poukázal na význam rané zkušenosti z dětství. Možná v přijatelnějším jazyce nám důležitost dětství a ovlivnění našimi rodiči zprostředkovává Eric Berne ve své transakční analýze, když se nás ptá: „Co jste slýchávali od svých rodičů?“. Tuto dětskou zkušenost lze jistě považovat za důležitou a mohla by mít vliv na utváření jedince v otázce „věrnosti pouze sobě sama,“ nebo naopak naučení se důvěřovat druhým. Další faktor, který by mohl podobným způsobem ovlivnit naše uvažování bude pravděpodobně špatná životní zkušenost, nejspíše pramenící ze špatných sociálních vztahů. Racionální otázkou by mohlo být „Co tak vážného může výše popisovaný stav způsobit?“. I když lidský život příliš racionální není a hlavně každý z nás vnímá jednotlivé skutečnosti po svém. Ať už je to naší individuální osobností či vlivem prostředí na naši osobnost, nelze popřít to, že každý člověk reaguje i když na stejnou situaci – různým způsobem. A to platí i v případě vyrovnávání se s nějakou špatnou zkušeností. Jeden člověk ji může bravurně zvládnout a vypořádat se s ní během chvilky, avšak druhý člověk se s ní může vypořádávat po celý svůj život.
       Po výše napsaném odstavci mne napadá další zásadní otázka, a to: „Jak pomoci člověku, který skutečně uvízl v hesle věř pouze sobě sama“? Nejlepší by asi bylo, kdyby se člověk během svého života nesetkal se žádnými podněty, které by ho vedli k zmiňovanému náhledu na svět. Bohužel, takovou pravomoc nemáme. Co tedy může pomoci nyní? Jedna z odpovědí, která mě bezprostředně napadá je již zmiňovaná společnost, respektive lidé, kteří jsou okolo nás. Každý z nás během života nejspíše prožil nějaké zklamání či příkoří ze sociálního vztahu – v osobnější rovině – ať již v lásce nebo přátelství. V rámci „léčby“ tohoto stavu mě napadá jedna věc - překonat překážku. To nám může pomoci překonat přátelství – i když se po špatné zkušenosti budeme asi delší dobu bránit nějakému většímu otevření – pokud bude naše okolí ochotné nám naslouchat a být našimi skutečnými přáteli, myslím, že je to způsob, jak znovu uvěřit v bezpečí tohoto světa. Možná lepší pojem než bezpečí světa je – že znovu budu moci uvěřit lidem okolo sebe. Zabránit vlastní izolaci, sám sebe vytrhnout z bludného kruhu nedůvěry, a tím i utéci z onoho neštěstí. Jak píše Watzlawick v závěru své knihy: „nejsme strůjci jen svého neštěstí, ale stejně tak dobře platí: Každý svého štěstí strůjce“. A dále pokračuje Dostojevskim: „Člověk je nešťastný, protože neví, že je šťastný. Samozřejmě, že vše začíná u nás samých, a to u toho, připustit si, že není pouze jediná cesta. Ano, skutečně lze přirovnat celou tuto věc ke křižovatce, odkud vidíme 2 cesty. Jedna z nich štěstí a druhá neštěstí. Otázkou ke každému z nás je, jakou z nich si vybere. Neměli bychom však zapomínat, že vždy máme na výběr. Bohužel se v životě dostáváme do situací, kdy „slepě“ vidíme pouze tu jednu. A stejně tak již naše zmíněné okolí, rodina, přátele, kteří nám také ukazují, že cest je více. Akorát musíme překonat vlastní egoismus a uvědomit si, že náš názor nemusí být vždy ten nejsprávnější, nejlepší.
        Takovým proti výrokem k „sám sobě zůstaň věren“ by mohlo být „důvěřuj, ale prověřuj“. I po špatné zkušenosti se jím můžeme nadále řídit s tím, že budeme brát v potaz tu možnost, že nás druzí lidé mohou zklamat, mohou nám ublížit.
       Abychom ukončili práce více pozitivněji a spíše došli ke štěstí, je nutno dodat ještě jednu věc. Přestože v životě sklouzneme na cestu, směřující spíše k neštěstí, že všeho, co nás v životě potká se můžeme poučit. A nejen se poučit, ale i nabrat vlastní zkušenost, novou sílu a vrhnout se dál do naší „hry“ – neboli do našeho života. Všem čtenářům knihy Paula Watzlawicka lze přát jen jediné: „Uveďte sebe sama ve štěstí!“
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář